Jak se RRTV rozhodla zaevidovat naše youtubery a influencery | Kapitola 3

Takže – o co jde? Jde o to, že původně šlo o evropskou direktivu mířící na velké poskytovatele online služeb a „mediálních služeb na vyžádání“, což je českojazykobrusičký pojem pro on-demand. On-demand není vysílání, a to už mohlo Radu pro rozhlasové a televizní vysílání varovat. V podstatě jde o snahu o kontrolu nad velkými platformami, které v očích legislativy EU ztrácí vlastnost „platformy“ a stávají se „vydavatelem“, což je velice problematické, ale budiž, například u TikToku můžeme říci, že jde o algoritmicky na míry vytvářené streamování, i když rozhodně ne broadcastování (vysílání). 

Stream je to, co míří od vydavatele k jednotlivému spotřebiteli. Broadcast (vysílání) je to, co od vydavatele míří kamkoliv, tedy vlastně všem. Je tedy pochopitelné, že ta samá měřítka, která platí pro rádiové a televizní vysílání, nelze aplikovat na streamovací služby: U streamovacích služeb nedávají smysl například časové restrikce pro obsah, který má klasické vysílání, protože u online služeb se to řeší přes identity a přes účty. Pokud se chcete podívat na mordhoror anebo na porno třeba v jednu odpoledne, tak můžete, protože se na to díváte přes svou identitu (o které poskytovateli služby tvrdíte, že splňuje určitá kritéria, jako je například váš věk a taktéž vyslovený souhlas s tím, že víte, do čeho jdete).

Už jenom snaha napasovat pravidla pro vysílání na online svět je komplikované a velmi, velmi problematické. Méně technicky zdatné jedince ale zřejmě matou určité podobnosti, například že online služby poskytují zvuk, podobně jako rádio – anebo obraz a zvuk, podobně jako televize. Jsou tu ale zásadní rozdíly, které plynou ze zásadních kompromisů, které lokálním legislativcům unikají.

Tak například jde o to, že poskytovatelé platforem jsou globální a obsluhují celý svět, tedy alespoň ten, odkud je místní legislativa svým zákazem nevykopne. Protože obsluhují celý svět, dělají tu strašnou věc, že globálně šíří necenzurované názory, což je pro legislativce opravdu malér – problém je ale v tom, že se oblast od oblasti liší to, co se považuje za malér.

Pro Západ je to například zpravodajství „z druhé strany“, tedy Russia Today anebo Al-Jazeera, pro Blízký východ naopak možnost vyjadřovat ateistické názory, ukazování nahých těl před kamerou anebo Pikachu (vážně, Saúdové zakázali Pikachu!). Pak samozřejmě vadí, když jakákoliv opozice uprchne mimo kontrolované území a šíří si opoziční názory, například ukazuje, jak místní meritokracie žije v přepychu anebo porušuje svoje vlastní zákony. To se samozřejmě místním vládcům nelíbí, a proto si každý region diktuje vlastní požadavky na cenzuru, mezi čímž globální platformy kličkují, jak umí – a snaží se vyhýbat laskavým návrhům jednotlivých zemí, například snaze Pákistánu globalizovat jejich zákony o rouhání.

S tím, jak Evropská unie objevila, že je tu možnost udělovat globálním korporacím za porušování jejich pravidel mastné pokuty ve výši až procent jejich celosvětových příjmů (což zní jako príma business plán), roste i snaha regulovat tyto titány. Směrnice 2010/13/EU o audiovizuálních mediálních službách míří právě na ně – a uvaluje na ně povinnosti, u kterých je možné pochybovat, zda jsou realizovatelné anebo rozumné – ale pokud si máte vybrat mezi tím, že vás na jednotném evropském trhu zablokují zcela po čínsku anebo vás občas zkásnou pokutou, což následně můžete soudně rozporovat, tak ta druhá varianta je asi přijatelnější.

O co původně šlo: Jde o ochranu spotřebitele proti některým druhům reklamy (podprahová, nepřiznaný product placement), potom ochrana dětí (pod to se vejde ledasco, ale můj názor je, že když je to rodičům buřt, cestu si dítě vždycky najde), kontrolu nad „nenávistnými projevy“ (to je také velmi nafukovací kategorie) a pak také trochu smutná kategorie označovaná jako „Podpora evropských děl“, která žádá alespoň o 30 procent evropských děl (a tedy brzdí evropskou kulturu před pádem do irelevance alespoň v Evropě). 

To je ono. To je celé. Vzhledem k jazyku legislativy je jasné, že se tím míří na velké subjekty, tedy na společnosti jako TikTok, YouTube anebo Netflix. Definice, které legislativa používá, jsou typicky byrokraticky vágní a dají se interpretovat všelijak, ale myslím, že nám bude stačit tento odstavec:

„(21) Pro účely této směrnice by se definice audiovizuální mediální služby měla vztahovat pouze na audiovizuální mediální služby, ať již na televizní vysílání nebo na služby na vyžádání, představující hromadné sdělovací prostředky, tj. služby, které jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti a které by na ni mohly mít jasný dopad. Oblast působnosti této směrnice by měla být omezena na služby, jak je vymezuje Smlouva o fungování Evropské unie, a měla by se tedy vztahovat na jakoukoli hospodářskou činnost, včetně činnosti podniků poskytujících veřejné služby, ale neměla by se vztahovat na činnosti, které jsou především nehospodářské povahy a které nesoutěží s televizním vysíláním, například soukromé internetové stránky a služby spočívající v poskytování nebo šíření audiovizuálního obsahu vytvářeného soukromými uživateli za účelem sdílení a výměny v rámci zájmových společenství.“