Jak se RRTV rozhodla zaevidovat naše youtubery a influencery

RRTV je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – a je proto více než zajímavé, že se pustila do konání pořádků v té oblasti mediálního prostoru, který s ní nemá doslova vůbec nic společného, protože nejde o televizi ani o rádio – a vlastně ani o vysílání. Online služby nemají s rádiem a televizí dokonce nic společného ani historicky, vznikly úplně nezávisle a to, že se jim dnes zdánlivě podobají, je jenom shoda okolností. 

Rádio a televize jsou retro masově komunikační technologie, které ve své nejprimitivnější formě pochází z první poloviny 20. století. Rádio začalo vysílat v roce 1919 a televize v roce 1928. V té době vznikaly otázky, jak financovat provoz něčeho, co žere elektřinu, proměňuje ji na elektromagnetické záření a valí ji volně do okolí, kde si ji posluchači a diváci volně odebírají a mění ji na svou zábavu.

V té době vznikly dvě odlišné filozofie, jak to celé financovat: První byla komerční, kdy vysílací stanice žily ze sponzorských či reklamních peněz. A potom takzvaný koncesionářský model, který filozoficky vychází z toho, že jako odběratelé nemůžete mít službu zadarmo – a protože není, jak zjistit jakým způsobem tuto služby odebíráte, tak se prostě budou platit poplatky (koncese) z vlastněných přijímačů. To, že máte schopnost přijímat signál, v tomto uvažování znamená, že jste automaticky odběratelem služby.

Tento atavistický model u nás přežívá v podobě takzvaných veřejnoprávních médií – a aby vypadal věrohodněji, časem se na to nabalily báchorky o tom, jak je to důležité kvůli neutralitě, pravdě a demokracii vůbec, i když pohledem do historie zjistíte, že se koncesionářské poplatky platily i za Protektorátu i za komunistické totality, takže to není garance ničeho. Ale to nevadí, o tom se u nás nemluví, a tak to některé stále mate a přináší jim to představu, že jde svého druhu poplatek za kvalitní a svobodné informace. 

O masová média a o jejich kontrolu projevil zájem stát už od počátku – a kapitola, o které se moc nemluví, je ta, že zatímco ve svobodném světě se jelo hlavně tvrdě přes komerci, reklamu, a tedy sledovanost, snahu o obsahovou regulaci přinesly hlavně totalitní režimy – jak nacistický, tak sovětský. Právě ty vytvořily snahu o totální kontrolu komunikací – a pokud jste za nich podvraceli režim „zvláště účinným způsobem“, tedy prostřednictvím masových médií, byly za to extra flastry. 

S pádem komunismu je ale kontrola médií do značné míry atavismus, protože ta chtějí primárně vydělávat a reguluje se tam primárně reklama. Sociální média přinesla demokratizaci komunikace, tedy fakticky protiklad centralizovaným médiím minulosti – ale význam některých z nich začal růst právě proto, že byla zásadním způsobem odlišná proti klasickým mainstreamovým médiím. A některá z nich se začala svým stylem komunikace nakonec mainstreamu podobat, i když jenom ve vnější podobě, což může mást. 

Podobně může mást i jistá podobnost mezi rádiem a podcasty anebo mezi televizí a online video službami. S jistou mírou určitosti můžeme říci, že existuje jistá podobnost mezi vysíláním a poskytovatelem streamovací služby, která sama rozhoduje o obsahu a dodává vám pokračující proud informací (stream), tedy jde o služby typu TikTok nebo, do jisté míry, i YouTube autoplay.

Zde ale podobnosti končí.