Když už pařba nebaví, zkuste se projít – ale ve hře. A je to vůbec ještě hra? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Určitě jste už někdy hodili zamýšlenou náplň hry za hlavu a prostě se kochali. Ať už to je hra jako Skyrim, Zaklínač, Horizon Zero Dawn či jiné epické dobrodružství.
Nenápaditý design úrovní se dá v mnoha žánrech maskovat tím, že máte jiné varianty, jak se realizovat. Navštěvovat obchody, plnit rozmanité questy, krást auta, náhodně masakrovat kolemjdoucí, kutat hranaté bloky země a tak, však to znáte. Ale pokud má být herní náplň postavena jen na tom, že jdete z bodu A do bodu B, C nebo Y, tak cesta sama o sobě musí být poskládána a vykouzlena tak, aby vás nutila chtít jít dál. Což není vůbec snadné. Ale jak bylo psáno výše, to se neobejde bez toho, aby virtuální chůze chtivý eman přistoupil na pravidla žánru. Prostě jdu, čumím, relaxuju a obdivuju to, co někdo s větší obrazotvorností vyčaroval. A za sebe musím poznamenat, že je to příjemná změna. Ovšem mám z toho dojem, že do této fáze je třeba asi postupně dospět. Po dekádách tuhé pařby 3D akcí, strategií, RPGček a tak podobně, kdy se vše recykluje víc než politické názory, je mozek znaven a tak je klidný WS hotový balzám na duši a nervy (a žaludek, když u toho budete žrát).
Zpět k původní otázce. Je WS hra? Co vlastně definuje hru? Zřejmě to, že od člověka vyžaduje, aby se aktivně podílel na dění na monitoru. Ale dá se to rozdělit tak, že některé hry vyžadují tak málo, že se za hru už nedají považovat? Nebo cokoli, co vyžaduje víc než jeden stisk klávesy a mávnutí myši, už je hra? Asi to nebude tak černobílé, zřejmě bychom se shodli na tom, že výše popsané interaktivní filmy byly hovadiny, a ne hry. Zároveň se shodneme na tom, že simulátor chůze už je hra, ačkoli vyžaduje relativně minimum interakce a námahy. Tudíž není třeba si vázat mašli, pořád ještě zůstáváme tvrdými hardcore pařany (no dobře, tak ne).
A nakonec ještě odbočka k tomu, jak Pools a Liminophobia vypadají a jak se hýbou na průměrné plečce. Přece jenom jsme na PCTuningu a máme rozvinutou úchylku na HW stránku věci. Pools je na tom s výkonem o něco lépe, jelikož má DLSS a FSR. Na RTX 3070 (+ i5 12600KF a 32 GB DDR4) se dá celkem v klidu dosáhnout s vysokými detaily na 70 až 100 FPS v rozlišení 2560 × 1440 px. Liminophobia je náročnější a v demu není upscalovací berlička. Uvidíme v plné verzi. Tudíž v tom samém rozlišení se hýbeme rychlostmi kolem 50-60 FPS. Jelikož to není turnajová slátanina, kde se reakce počítají na tisíciny sekundy, tak se to dá přežít.
Obě hry taky využívají jisté przniče obrazu jako chromatickou aberaci, bloom, zkreslení čočky nebo filmový šum. U Pools je to proto, že celá hra má být „found footage“ čili nahrané video z prehistorické VHS. Druhý jmenovaný to patrně používá proto, aby zamaskoval nedostatky a dosáhl též filmově laděného zážitku. Naštěstí se většina těchto obrazových vad dá vypnout. V obou případech je vizuál a stylizace téměř dokonalá. Zejména Pools působí někdy velmi realisticky, Liminophobia je svými pojetím až přepálená, téměř pohádková. Ale to nevadí, je to krása. Což dle mého názoru je jeden ze základních šutrů WS. Buď musíte nabídnout napínavý děj, anebo estetický zážitek. A nejlépe oboje.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
