Když už pařba nebaví, zkuste se projít – ale ve hře. A je to vůbec ještě hra?
Seznam kapitol
Určitě jste už někdy hodili zamýšlenou náplň hry za hlavu a prostě se kochali. Ať už to je hra jako Skyrim, Zaklínač, Horizon Zero Dawn či jiné epické dobrodružství.
Nějaký ten měsíc zpátky jsem si zoufal, že hraní už není, co bývalo. Až na několik výjimek marná snaha a pařba už dávno neposkytovala zábavu vykoupenou drahocenným časem. Od té doby se nic podstatného nezměnilo. Ale jedna hra mě přinutila znovu se zamyslet nad tím, jestli je problém ve mně a nebo ve hrách. Pořád se pochopitelně najdou tituly, které mě bavily a bez výčitek mi ukradly desítky hodin. Doom: The Dark Ages, Hogwarts Legacy a před pár týdny jsem byl pohlcen starou českou klasikou Brány Skeldalu. Tahle pravověrná dungeonovská legenda mi zabrala 20 hodin, a to i s návodem. Bez něj bych si ani neškrtnul, tenkrát hry byly řádově tužší a pařan musel být všemi mastmi mazaný, svěcený a navrch pokřtěný. Ale to jsem odbočil od oné hry, která mě vlastně inspirovala k dalšímu zamyšlení nad pařanskou kariérou.
Možná jste ji už také zachytili na radaru, jelikož vyšla loni. Pools, česky Bazény. Experimentální zážitek, ve kterém hráč prozkoumává čím dál podivnější prostředí vykachlíkovaných bazénů, tobogánů, zaplavených prostor, pokřivených hal a tu a tam narazí na osamocenou židli či surrealistickou sochu. Co zprvu vypadá jako obyčejný bazénový komplex se postupem času změní na snovou fantazii, při které hráč jen zírá na tu podivně makabrózní architekturu. A pak je konec. V Pools nemáte cíl, zaměřovač, nepřátele, interakci, texty, prostě nic. Veškerá náplň se skládá z průzkumu lokace, poslouchání zvuků a nasávání lehce tíživé atmosféry.
Co je počítačová hra?
A mě napadlo, dá se tohle ještě považovat za hru? Vlastně jsem jen prošel několik chodeb a hal jako na Google street view. Nebo jinak – jak moc musí být titul nacpaný interaktivitou, úkoly, zbraněmi a kdo ví čím ještě, abychom řekli, že je to hra? V devadesátkách minulého tisíciletí se objevily interaktivní filmy. To byly „filmy“, které občas požádaly hráče, aby se laskavě vzbudil a dotkl klávesnice (asi tak 3× za hodinu) a tvářily se jako vrchol zábavně herního průmyslu. Pochopitelně tahle multimediální průjmová bublina praskla velmi rychle. Trvala možná rok, protože vypláznout dva litry za dvouhodinovou „hru“ a v podstatě jen čumět na amatérsky natočené domácí video (nedělejte si iluze o tehdejší dobové produkci) se mezi skalními pařany jaksi nechytlo. Kdo by to řekl?
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
