Léta sedmdesátá: nový pohled na užívání počítačů | Kapitola 4
Seznam kapitol
Minule jsme si nastínili dobu šedesátých let jako přelom v historii počítačů. Byla to doba, kdy se výzkumníci pokusili realizovat zcela novátorské myšlenky, které tehdejším odborníkům připadaly jako z jiného světa. Předním hybatelem vývoje byl Douglas Engelbart pracující pod křídly ARPA a velké věci se děly i ve vývojovém centru Xeroxu.
Bob Taylor
Toto vypadalo zvláštně. Taylor nebyl žádným odborníkem na počítače, ale paradoxně právě to na něm Licklider oceňoval. Byl sice zapáleným amatérem, ale technice všeobecně rozuměl a především uměl skvěle lidi vést a motivovat. A co více – s Lickliderem se naprosto shodl na budoucnosti výpočetní techniky. Dokud se ty velké mašiny nezmění v malé přátelské krabičky, nedá se očekávat žádná revoluce.
Bob Taylor odboru šéfoval v klíčové době vývoje Engelbartova NLS i první počítačové sítě – ARPANETU. Od začátku svého působení v čele IPTO změnil Taylor komunikaci a řízení projektů. Jeho základní snahou bylo zajistit těm nejlepším z oboru, aby se lépe poznali, prodebatovali své plány a názory a navázali přátelské vztahy. Taylor věřil, že pro vývoj je nutné tříbení názorů mezi špičkovými odborníky a informování o slepých cestičkách, aby se eliminoval ztracený čas jejich marným opakováním. Proto organizoval každoroční výzkumné konference, takže se vývojáři mohli za státní peníze rekreovat tu v lyžařském středisku či v přímořském letovisku. Cílem ale nebyla rekreace, ale právě to setkávání a permanentní brainstorming s diskusemi nad dalšími plány a projekty. Toto byl základ Taylorova manažerského stylu. Přiveďte do nějakého příjemného prostředí chytré lidi a nechte je diskutovat. Ať se klidně i hádají. Každý účastník dostane hodinu na obhajobu své práce a svých názorů. Určitě z toho vzejde něco podnětného.
Taylor sám do diskuse nezasahoval. Jediné, na čem lpěl, bylo její směřování k podstatě věci. Nestrpěl nějaké osobní narážky. Osobnost diskutujícího, jeho dosavadní vědecké úspěchy a aureola kapacity, to vše bylo nepodstatné. Zásadní byla správnost názorů. I ten nejmladší vědecký elév mohl svému šéfovi říct, že se mýlí – pokud tedy dokázal své tvrzení zdůvodnit.
„Počítače mě nikdy nezajímaly jakožto zařízení na výpočty, ale jako přístroje pro komunikaci,“ vysvětloval později Bob Taylor svou životní vášeň. Na počátku šedesátých let by ovšem takové prohlášení bylo zhola nepochopitelné. Tehdejší počítače byly zcela jiné, než co si pod tímto pojmem představujeme dnes. Stejně jako jejich ovládání. „Představte si člověka, který k počítači přinese na zpracování stovky a stovky děrných štítků. Srovná je do správného pořadí a zadá je počítači ke zpracování. Druhého dne přijdete a zjistíte, že program pracoval až do štítku 433, a pak se zhroutil, protože jste v datech zapomněl udělat čárku. Opravíte to, spustíte a příští den zjistíte, že se program dostal až ke štítku 4006, kde se zhroutil proto, že jste omylem místo „O“ vyděroval „0“ nebo z podobně pitomého důvodu. Byla to hrůza“.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
