Nejprodávanější herní počítač: trnitá cesta k úspěchu Commodore C64 | Kapitola 2

Navzdory veškeré snaze nedokázali vývojáři splnit přání svého šéfa a připravit počítač k sériové výrobě do konce března. Ten nerealistický termín vyřkl Tramiel pravděpodobně proto, že inženýři dokázali prototyp nacpat do připraveného case od VIC-20, takže měl zjevně pocit, že počítač je v podstatě hotový. Jenže to nebyla pravda. Kromě toho, stále byly problémy s VIC-II, Charpentier musel udělat poslední úpravy svého čipu, aby odstranil barevné artefakty. 

Dokončování finální produkční verze bylo plné stresu a kompromisů a odstraňování problémů, přičemž hloupé rozhodnutí použít příliš malý kryt od VIC-20 způsobilo i největší chybu vůbec. Bob Russel dokončoval hardware prototypu, kde pro původní řízení sériové sběrnice byl využit starší PIA čip z VIC-20, který obsahoval chybu způsobující příliš pomalou komunikaci s disketovou jednotkou. Když byl konečně k dispozici vylepšený CIA, Russel jej v prototypu zaměnil za PIA, přičemž prozatím ponechal v ROM původní starý kód, komunikující s disketovou jednotkou šnečí rychlostí. Plánovaná disketová jednotka 1541 měla být schopna s C64 pracovat dvacetkrát rychleji. Russel prototyp upravil o vysokorychlostní propojení, takže stačilo jen předělat ROM a vše by fungovalo perfektně.

Své finální schéma zaslal do pobočky v Santa Claře, kde z nich byly vytvořeny výrobní výkresy základní desky, která se následně vyráběla v Japonsku. Zde opět velmi bojovali s místem, kterým bylo třeba šetřit, aby se deska do toho proklatého krytu vešla. Vše se zmenšovalo a zmenšovalo a co bylo nepotřebné, to se odstranilo. V Japonsku začala výroba desek a ty se testovaly s aktuální revizí ROM, která, jak jsme si řekli výše, obsahovala provizorní kód pro komunikaci s disketovou jednotkou. Vše fungovalo normálně.

Když se jedna z těchto desek konečně dostala do rukou Russelovi, vyzkoušel ji a byl spokojen. Poté ji ale začal zkoumat a zhrozil se. Jeho vysokorychlostní propojení tam nebyla. Kdosi v Santa Claře je asi považoval za redundantní a odstranil je. Vzhledem k tomu, že vše s aktuální ROM fungovalo, nikdo si problému nevšiml. Russel byl z tohoto zjištění naprosto zděšen, informoval Winterbla, který si nejprve ověřil, že desky jsou funkční. Ano, byly, tou starou pomalou rychlostí dokázaly s disketovkou 1541 komunikovat. Byly jich přitom už vyrobeny statisíce. Co s tím? Vyhodit je a utratit tak miliony? Udělat novou revizi a znechutit majitele prvních kusů tím, že jejich stroj pracuje s disketovou mechanikou neskutečně pomalu, zatímco jiní mají více štěstí? Rozhodnutí bylo jasné. Necháme to tak, jak to je.

Marketingové oddělení bylo ale spokojené. Zákazníky mohlo opět potěšit zprávou o zpětné kompatibilitě disketové jednotky 1541 s VIC-20. Toto rozhodnutí bylo ještě šílenější než výše uvedená chyba. Aby dokázala nová disketová jednotka 1541 (v níž byl zabudován CIA) pracovat s VIC-20 (se starým PIA), bylo nutné ji ještě čtyřikrát zpomalit. Takže nejen, že C64 navzdory modernímu CIA nedokázal jeho kapacity kvůli několika chybějícím propojením plně využít, ale navíc disketová jednotka byla uměle zpomalena, aby mohla pracovat se starým počítačem. 

Tím se C64 stal počítačem se suverénně nejpomalejší disketovou jednotkou, což zachraňovali výrobci dodatečných úprav, které přeprogramovali komunikaci počítače s disketovou jednotkou a navýšili tak významně její rychlost. Existovalo dokonce i hardwarové vylepšení Dolphin Dos, který propojilo disketovou jednotku s počítačem paralelně přes User port a rychlost byla 20× vyšší než původní originální, což ukazuje, že s šikovným zapojením dokázala být jednotka 1541 tou nejrychlejší mezi tehdejšími domácími platformami. 

Jenže to bylo běžným uživatelům upřeno a znamenalo to miliony ztracených hodin zcela zbytečného čekání, až se konečně ten který program nahraje. Uměle zpomalená disketová jednotka nahrávala program do 64 kB operační paměti až dvě minuty. Hrůza.