Nejprodávanější herní počítač: trnitá cesta k úspěchu Commodore C64 | Kapitola 3
Seznam kapitol
Ohromující schopnosti a 64 kB RAM za neskutečnou cenu. Když se jeden z nejslavnějších osmibitových herních počítačů dostal v roce 1982 do prodeje, konkurentům pořádně zatopil. Díky obrovské popularitě se Commodore 64 vyráběl až do roku 1994, kdy se ještě statečně držel i vedle mnohem vyspělejších strojů.
Největší problém nového počítače v podobě líné mechaniky jeho tvůrce naprosto frustroval. Charpentier tvrdil, že tragédie marketingových lidí je v tom, že nerozumějí technologii a zaklínají se slovem „kompatibilita“, ačkoliv to znamená poškodit výrobek. Yannes nadával na nesmyslnou mentalitu lpějící na dodržení termínu. „Máte to hotové a funguje to? Dodejte to. Že to nefunguje dobře? To je jedno, to nemusí fungovat dobře, hlavně že to funguje.“
Spěch plodil i další chyby. V dubnu se objevila jedna velmi drahá. Vzhledem k nátlaku na dokončení finální verze ROM poslal Russel do MOS Technology nedostatečně otestovanou variantu, kde posléze objevil chybu, způsobující špatnou funkci klávesy Shift u některých znaků. Zde každý uznal, že toto se musí opravit, což znamenalo, že stovky tisíc vyrobených ROM musely být zničeny. Naštěstí, Tramiel to překvapivě vzal s pochopením.
Konečně v červnu 1982, jen pár dní před CES, byly hotové první sériové počítače. Commodore tento nový počítač představil tentokrát veřejně spolu se stále plánovanými bratříčky B256 a P128 a Max Machine, nicméně hlavním hrdinou firmy byl stále VIC-20. Tramiel snížil cenu na neskutečných 200 dolarů, což znamenalo naprostý šok u zákazníků i konkurence, ovšem také to znamenalo konec Max Machine, která se měla nabízet za 175 dolarů. Sice se v Japonsku krátce prodávala, ale pro naprostý neúspěch rychle zmizela z pultů.
C64 samozřejmě zaujal, rozhodně nejvíce z představovaných budoucích strojů. Dokonce i Byte už se odhodlal o něm napsat článek, neboť redaktoři dospěli k názoru, že počítač se na pultech určitě objeví.
Během léta Commodore dodával C64 primárně k výrobcům softwaru, aby mohli začít s vývojem pro novou platformu. Zároveň se objevovaly problémy, které dříve nenastaly. Charpentier musel například řešit stížnosti na nekvalitní zobrazení barev, což nechápal, protože si dal velice záležet, aby barvy byly naopak velice dobře viditelné. Problém se skrýval v práci dělníků na výrobní lince – ti při nastavování výstupu neměli stanovené žádné tolerance pro barevnost, prostě tak dlouho otáčeli potenciometrem, až byly barvy dle jejich osobního názoru v pořádku. Někteří si práci zjednodušovali tím, že nastavili barevnost na maximální úroveň, čímž sice splnili zadání, barvy byly skutečně vidět, ale vznikaly tím pochopitelně artefakty. A kdyby jen to – při této práci se šroubovákem jim občas uklouzl a poškodil dráhy na základní desce. Z toho pramenily stížnosti vývojářů, kterým jejich stroje občas nefungovaly správně, jelikož Commodore se při výstupní kontrole omezil jen na prosté zapnutí, nikdo netestoval funkci portů. Takováto mizerná úroveň kontroly měla svůj původ ve výrobě mnohem méně náročného a miniaturizovaného VIC-20, u C64 bylo třeba nastavit výrazně vyšší laťku.
V srpnu konečně bylo ve skladech dostatek vyrobených počítačů, aby se mohlo začít s jejich prodejem. Objevily se první reklamy, kde byl C64 srovnáván s konkurencí, kterou jednoznačně předčil velikostí paměti a nízkou cenou.
V této době se prodávalo IBM PC s 16 kB RAM za 1565 dolarů, Apple II se 48 kB RAM za 1530 dolarů a Atari 800 s 16 kB za 899 dolarů. V tomto ohledu představoval C64 za 595 dolarů skutečnou láci a navzdory počátečnímu nedostatku softwaru nacházel spoustu zákazníků.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
