Největší přehmaty v nedávné minulosti firem AMD a Intel | Kapitola 4
Seznam kapitol
Nebudu předstírat, že tento článek je zcela objektivní. Naopak, je subjektivní, a jiný ani být nemůže - která velká firma by sama uznala, že ve své minulosti udělala nějaké chyby? Ve velkém byznysu žádná! To však neznamená, že v nedávné minulosti firem Intel a AMD se nelze najít více či méně závažné chyby a přehmaty. Ty, o kterých si myslíme, že měly pro obě firmy nejfatálnější důsledky, uvádíme v tomto článku...
V období, kdy AMD zdokonalovalo svou architekturu K8, byl každý krok Intelu sledován s napětím a vysokým očekáváním. To co v tomto období u Intelu nezvládali inženýři, vyřešilo většinou (občas hůře, občas lépe) jeho marketingové oddělení - pouze díky němu se prodávaly Pentia 4 s jádrem Prescott v docela přijatelném množství. V tomto období působila firma Intel jako obrovský, neuvěřitelně setrvačný tanker směřující vstříc nejisté budoucnosti architektury NetBurst a mnoho odborníků považovalo toto chování za předzvěst konce éry Intelu.
Nic však nebylo tak daleko od pravdy, jako možnost krachu Intelu - akcionáři a správní rada zachytili nevhodný kurs a rozhodli se vyměnit muže za kormidlem. Po nástupu Otteliniho se Intel zbavil nálepky "nemluvte nám do toho, sami víme nejlépe, jak se dělají procesory" a v poměrně krátké době vyměnil nepříliš perspektivní tanker "NetBurst" za mnohem lehčí bitevník - vsadil na procesory řady Conroe známé jako Core 2 Duo a Core 2 Quad. Proto se nedivte, že největší omyly byly učiněné ve vzdálenější minulosti, v současné době se Intel o svou budoucnost nemusí příliš obávat.
1. přešlap Intelu - architektura NetBurst
V této situaci je evidentní, že prvním a největším omylem Intelu bude podle našeho názoru, sázka na architekturu NetBurst a veeeeeelmiiiii dlooouuuhé setrvání v tomto přesvědčení.
V roce 2000 byla firma Intel doslova posedlá v Gigahertzovými válkami. Představitele Intelu měli v živé paměti, jak jim firma AMD vyfoukla prvenství v překročení frekvence 1GHz doslova před nosem. Proto byl do vývojového oddělení poslán příkaz, že se nový procesor musí objevit stůj co stůj a navíc že musí být optimalizovaný pro dosahování vysokých frekvencí. Jak znělo zadání, takový byl i výsledek - na svět přišlo první Pentium 4 navržené podle zásad zcela nové architektury NetBurst, která měla své silné stránky ukázat až při velmi vysokých frekvencích.
Vitální části procesoru, jako například výpočetní pipeline, byly optimalizované tak, aby byly schopné škálovat až k hranici 10GHz pracovní frekvence! Intel prostě a jednoduše vsadil na méně propracovaný, avšak vysokootáčkový motor. Plán zněl porážet konkurenta výše taktovanými procesory - koho by v této situaci zajímalo, že procesory AMD jsou na stejném taktu výkonnější. Nižší výkon při stejné frekvenci (jako Pentium III nebo Athlon) skutečně není chybou tohoto procesoru - procesory NetBurst tak prostě byly navržené (je to jejich vlastnost):
V praxi všem procesorům NetBurst, ač frekvenčně svou konkurenci skutečně porážely (důkazem může být i náš článek: Nový Celeron D na 4.5GHz - Velociraptor Intelu?), vystavila "stopku" až vysoká spotřeba a k němu se vážící generované teplo. Vývoj ukázal, že uživatelé netouží po výkonných procesorech - přímotopech, ale po elegantnějším řešení. Ve finále, po dlouhém trápení končícím v roce 2006, firma Intel během velmi krátké doby platformu NetBurst zcela opustila a přešla na procesory řady Core / Core 2 Duo / Core 2 Quad...
2. Itanium - požírač peněz a času
Málo se o tom ví, ale Intel (společně s dalšími firmami v čele s HP) dokázal v létech 1998 až 2001 na vývoji 64bitových serverových procesorů Itanium (kódové jméno Merced) udělat tak obrovský "zásek", že si to snad dokáží představit pouze naši "státo-hospodáří".
Vývoj tohoto procesoru stal několik miliard dolarů a ani příslib vložení dalších 10 000 000 000 USD v roce 2006 do vývoje komponent, software a propagace platformy k rozšíření Itania nepomohlo (jak jinak, když se tak dobře prodávají řešení založené na x86-64). Počáteční odhadované objemy prodeje se naplnily jen z... 5% (ano analytická společnost IDC se spletla o 95%!) a Itanium bylo nazváno "nejpomaleji prodávaným čipem v dějinách".
Alianci kolem Itania nakonec opustil Dell, Microsoft, IBM... a některé firmy (například Silicon Graphics) se kvůli neúspěchu této platformy pomalu potápí. Nynější status quo vypadá na: "poslední zhasne světlo".
Celý (stále existující) projekt má v zákulisí IT už dlouho přezdívku "Itanic" - což je paralela k jednomu nejmenovanému gigantickému parníku s pohnutým osudem (i na jeho palubě hrála kapela, když šel ke dnu)...
3. paměti Rambus - sázka na špatného koně
V roce 2000, kdy bylo evidentně jasné, že paměti SDRAM na zásobování v té době připravovaného Pentia 4 nestačí, vsadila firma Intel na nápad malé americké technologické firmy Rambus a její paměti RDRAM.
Narozdíl od paměťových modulů SDRAM, popřípadě jejích nových variací DDRx, které jsou 64 bitové, jsou jednotlivé paměťové moduly RDRAM pouze 16 bitové (popřípadě 32 bitové u dvoukanálových modulů), avšak přenos dat se děje sériovým způsobem:
Paměti RDRAM v době jejich největšího rozšíření (v létech 2001 - 2003) obvykle pracovaly na vyšší frekvenci než SDRAM nebo DDR SDRAM a proto dosahovaly vyšší maximální přenosové rychlosti. Jejich nevýhodou byla náročnější výroba a z toho plynoucí vysoká cena.
AMD v té době vsadila na levnější paměti DDR a první bitvu o nový standard paměti vyhrála. Intel musel, ač nerad, svou strategii změnit a taky přejít na paměti DDR (Pentium 4 v roce 2001 bylo výkonnější na "cizím" chipsetu SiS 645 s podporou DDR než na vlastním Intel 850 s Rambusy).
4. VIIV: "Centrino" pro domácí počítače neuspělo
VIIV (čtu "vájv") byl pokus marketingově prosadit certifikovanou počítačovou platformu postavenou na produktech Intelu, která by byla určena pro stavbu multimediálních domácích počítačů (HTPC). VIIV sestávala z kombinace schválených typů procesoru, odpovídajících čipových sad a síťových karet (vše pochopitelně od Intelu) ve spojení s odpovídajícím softwarem (dosud jen Microsoft Windows XP MCE a Windows Vista, na začátku byl slíbený i upravený Linux).
Na první pohled lákavou myšlenku vytvořit hardwarově jednotný a kompaktní multimediální "PC-playstation", pro který se budou snadno psát programy přímo "na tělo", zakalil striktní požadavek na HW komponenty výhradně "Made by Intel". Zatímco u notebookového Centrina, u kterého je požadavkem certifikace vybraný procesor + čipová sada + WiFi, se tento tah Intelu povedl (efektivní spolupráce komponent má zde své opodstatnění), s VIIV u běžných (tzv. desktopových) počítačů Intel prakticky neuspěl - nakupujícím bylo jedno, jestli je výrobek kompatibilní s VIIV nebo nikoliv.
Většina miliónů USD vložených do propagace toho programu (a také do certifikace "vPro" pro firemní prostředí) byla fakticky promarněná.
5. Pentia 4 do notebooků
V létech 2002 - 2003 nabízel Intel v noteboocích mírně upravené varianty svého (energeticky velmi náročného) procesoru Pentium 4.
Mobilní Pentia 4 (a tehdejší mobilní Celerony), které za názvem neměly "-M" byly prakticky běžnými desktopovými procesory řady Pentium 4, které byly přizpůsobené pro práci v mobilních zařízeních (jen díky technologii SpeedStep tyto procesory dokázaly zpomalovat - v šetřícím režimu běžely typicky na 1.6GHz).
Kvůli podpoře "rychlejší" sběrnice 533MHz a možným vysokým pracovním frekvencím (až 3.06GHz, napájecí napětí leželo v rozsahu 1.2 - 1.55V) byly tyto procesory předurčeny především pro práci v režimu, kdy těmito procesory vybavené notebooky připojené k... elektrické síti.
S energii baterii zacházeli poněkud šetrněji jejich nástupci - mobilní Pentia 4-M, které byly vybrané z ohledem na schopnost práce s nižším napájecím napětím (Vcc bylo 1.2 - 1.3V) a SpeedStep byl upraven tak, aby v šetřícím režimu běžely na frekvenci 1.2GHz.
V obou případech bylo nasazení Pentia 4 do notebooků chybou a Intel ji napravil až uvedením procesorů Pentium M založených na jádře Banias, po kterých následoval Dothan - a tyto procesory se posléze staly základem procesorů řady Core, které AMD dnes tolik trápí...
Závěr
Když se podíváme do minulosti zjistíme, že firma Intel "ustála" neuvěřitelné situace. V roce 2000 vsadila na Pentia 4 a paměti RDRAM, v noteboocích používala sice kvalitní Pentia III-M, ty však začala nahrazovat mobilními Pentii 4. Část vydělaných peněz pak pohlcoval vývoj procesoru Itanium. V této situaci není divu, že firma AMD, kdysi 10% hráč na poli procesorů pro PC, se (zčásti) chopila nabízené příležitosti a začala pro sebe ukrajovat čím dál větší krajíc.
Pouze kvalitní marketing, vysoká prestiž a zásoba peněz, uchránila Intel od zásadních problémů. A podle zásady "co tě nezabije, to Tě posílí" se Intel vrátil na scénu silnější a akčnější, než kdy před tím. Začal mobilními čipy a procesory - platformou Centrino (tuto oblast na začátku AMD silně podcenila) a postupně dobýval ztracená území. Procesory rodiny Core dokázaly proměnit kdysi slabé stránky Intelu ve své přednosti - dokáží být na dané frekvenci výkonnější a úspornější než konkurenční Athlony 64, přičemž spotřebují méně energie. Přetaktovací potenciál je obrovský a základní desky osazené firemními čipsety (například P31) jsou relativně levné a přitom spolehlivé a výkonné.
Stejným cyklem by mohla nyní projít i firma AMD - k tomu mají veškeré předpoklady (jistě dobře ví, kde v minulosti dělali chyby - příkladem může být představena platforma Spider), kromě toho velmi podstatného - v pokladně chybí dostatek hotovosti. Kvůli tomuto faktu nemusí být výsledek stejný, jako v případě Intelu.
A jaké z toho plyne ponaučení? I ten nejlepší dělá chyby, ty jsou totiž součástí přirozeného vývoje - důležité je včas je rozpoznat, minimalizovat jejich dopady a nedopustit, aby se v budoucnu opakovaly. Navíc, poučit se můžete nejen z vlastních, ale i z chyb těch druhých...