Okouzleni barvami: Zabila zobrazovací technika dobré filmy?

O audiofilech se říká, že si nepořizují techniku proto, aby na ní poslouchali hudbu, ale hudbu proto, aby na ní poslouchali svoji techniku. Každému co jeho jest, každý ať si utrácí svoje peníze po svém, někdo sbírá čtyřlístky, někdo elektronky a další šmejdí pořád po světě – a ve finále je to asi jedno, hlavně když je každý spokojený. Otázka ale zní: Má vývoj v oblasti zvukových a zobrazovacích technologií dopad na tvorbu obsahu – a pokud ano, tak jaký?

V podstatě můžeme říci, že ano, víme že ano. Už na začátku se objevovala specifická řešení pro kompenzaci problémů způsobených spotřebitelskými zařízeními. Na počátku 50. let se objevuje RIAA ekvalizace, což je standardizovaná ekvalizace , která při vytváření nahrávky zeslabuje basy a zesiluje výšky proto, aby se při přehrávání provedla opačná transformace a tím se kompenzovaly problémy tehdejších gramofonů. S podobnými problémy bojovali jednotliví výrobci nezávisle, standard RIAA měl zajistit, že kompenzace bude standardizovaná jak při nahrávání, tak také při přehrávání, čímž se mělo zajistit, že to mělo fungovat na deskách všech vydavatelů a na gramofonech všech výrobců.

Tohle byla technická snaha sjednotit řešení problémů, podobně jako později standardy redukce šumu Dolby. V roce 1979 ale přichází Sony Walkman, přenosný kazetový přehrávač – a spolu s ním dochází k fenoménu loudness wars, se kterým se potýkáme dodnes. Dříve se nahrávky ekvalizovaly pro velké systémy, kde se počítalo s reprodukcí v tichu a se samostatným zesilovačem, takže u nahrávek šlo hlavně o zachování velkého dynamického rozsahu. S tím, jak se objevovalo stále více kapesních zařízení s bídnými zesilovači (kvalitní zesilovač žádá hodně energie a to dělat nechcete, pokud požadujete co nejdelší výdrž na baterii), vznikal tlak na to, aby nahrávky byly co nejhlasitější, protože co je hlasité, to je na ulici dobře slyšet.

Loudness wars měly spoustu negativních dopadů, od toho, že zamyšlené posluchače začala přejíždět doprava, až po nahluchlé DJe, protože když pouštíte muziku nahlas, tak ji po čase musíte poslouchat stále více nahlas už jenom proto, abyste vůbec něco slyšeli. A hlavně – když provádíte mastering na hlasitost, tak musíte zesilovat tiché části a kompenzovat to tím, že tlumíte hlasité části, čímž vám z hudby vznikne taková uniformní břečka. 

Ještě v 70. letech se masterovalo na dynamický rozsah – a taky se tak hrálo, například album Pink Floyds „A Saucerful of Secrets“ z roku 1967 má spoustu velice tichých pasáží, které jenom pozvolna přerůstají do těch hlasitých. To je jeden z důvodů, proč jsou gramofonové nahrávky z té doby stále vysoce ceněné, zatímco ty, které byly později remasterovány „do hlasitosti“ jsou považovány za inferiorní.