Okouzleni barvami: Zabila zobrazovací technika dobré filmy? | Kapitola 3

Potom přichází další změna a končí němý film, což značně otřáslo výrobou a promíchalo to pořadí hereckých hvězd. S tím přichází i kodifikace pravidel, které známe jako Hays Code, který mezi lety 1934 až 1968 hollywoodským filmovým studiím vnutil výrobní kánon, podle kterého se dělaly všechny filmy. Je to celkem jízda, na zemi, která si definovala svobodu slova jako základní kámen své existence, je to téměř jezuitsky striktní seznam limitů a omezení, které se nesměly překračovat. 

Takže asi chápete, že s tím, jak se výroba filmů zlevňovala a objevovalo se více a více tvůrců, kteří se rozhodli tato pravidla porušit kvůli výdělku nebo kvůli přesvědčení, vznikal pro ně paralelní systém kin zvaných grindhouse. Obvykle se nacházely v problematických čtvrtích vedle pornokin, případně se to tam promítalo napřeskáčku – a atraktivnost grindhouse vytvořila slavnou éru téměř podzemních kin, které přinášely nádech něčeho zakázaného. 

Tady vzniká také revolta, která přechází do mainstreamu: Hays Code zakazoval mít například v jednom záběru někoho, kdo střílí, a toho, koho zasahuje. Byl to Spielberg, který vzal spoustu postupů z grindhouse a použil je ve svém thrilleru Jaws (1975), čímž filmové postupy grindhouse legitimizoval a spojil ho s mainstreamem. A tehdy vzniká éra sedmdesátkových filmů, které naopak rozbily naprosto jakékoliv limity a dostaly do filmu věci, od kterých se zase couvlo, takže jestli chcete vidět něco opravdu hustého, tak si najděte méně známé věci ze sedmdesátek. Některé filmy z té doby jsou například v Británii zakázané dodnes!

VHS a nové zobrazovací technologie

V sedmdesátých letech vzniká také nejpopulárnější standard „magnetoskopu“ VHS (Video Home System), který změnil neuvěřitelné množství věcí v televizním vysílání, ale také ve filmu. V osmdesátých letech VHS kompletně změnilo produkci pornografie (tu éru pokrývá film Boogie Nights z roku 1997), ale také filmovou produkci. Ta se začíná rozpadat na velkofilmy určené pro velká kina a nový systém Dolby Surround, který přichází se Star Wars – a potom produkci pro menší a nezávislá kina, produkci pro televizi a produkci určenou pro distribuci na videokazetách neboli straight to video.

Každá z těchto kategorií filmů byla jiná – a pro „véháesky“ vznikala skvostná „béčka a céčka“, která se točila levně a tak, aby na tom bylo ideálně něco vidět, zatímco velkofilmy byly primárně určené pro kina a chvílemi to vypadalo, že jsou specificky udělaná tak, aby na VHS kopiích nic vidět nebylo. Pokud tomu nevěříte, sežeňte si někde Aliens na VHS – celý ten film je tmavý a už v originálu je granulace ve videu, která vypadá v granulaci na VHS vážně nesledovatelně. V podstatě je to jedna kejda tvořená modrou, šedou a khaki – to je celé.

V té době se stále hrálo na standardní distribuční model, kdy šel film do kin s několika úrovněmi technické připravenosti – a teprve potom se vydávaly verze na VHS a později DVD. Tohle fungovalo i s klasickými videopiráty – a to až do příchodu efektivních kompresních kodeků, které dovolily distribuci videoobsahu po internetu. Dnes už vám to přijde nepravděpodobné, ale právě limity v kapacitě internetu dovolily vzestup fyzické distribuce a půjčoven, který trval zhruba dvacet let – od roku 1990 do roku 2010.

A pak přišla ta věc s těmi obrazovkami.