Okouzleni barvami: Zabila zobrazovací technika dobré filmy? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Pokud se díváte na staré filmy, vidíte často kusy tažené zajímavým dějem a dialogem. S tím, jak se objevovalo stále více stále lepších televizí, je začaly nahrazovat barevné a efektní velkofilmy, které se však spíše než na zajímavý děj soustřeďují více na efektní spektákl. Může za tento vývoj zobrazovací technika?
Problém byl ale v tom, že masová kultura jde za masovým divákem a posluchačem – a přizpůsobuje se jeho možnostem a jeho vkusu. Dynamický rozsah skladeb nebyl při poslechu na ulici tak podstatný, naopak hlasitost ano – zvláště u populárních otevřených sluchátek, kde proti hluku ulice bojovala pouze hlasitost nahrávky. Dnes jsme díky pokročilému ANC a podstatně lepším materiálům jinde, dnes má i u přenosných zařízení smysl uvažovat o Hi-Res nahrávkách, protože hluk okolí ANC dokáže slušně kompenzovat, ale taková byla tehdy doba.
To samé se týká pokroku v zobrazovacích technologiích. Na začátku kinematografie stačilo lidem nabídnout doslova cokoliv – a to jim stačilo, protože to bylo fascinující. Potom přichází první éra velkofilmů, ve které najdeme kontroverzní The Birth of a Nation (1915) a o rok později pravděpodobně první opravdu nákladný velkofilm Intolerance (1916). V roce 1927 přicházejí filmy, které dosahují samotných limitů snesitelnosti: První nákladné sci-fi Metropolis a potom skoro šestihodinový epos Napoleon. Zvláště Napoleon (1927) je považován celou řadou klasických filmových kritiků i režisérů za naprosto revoluční dílo, které změnilo pohled na to, jak se filmy dělaly.
Později se rozmáhají masové biografy, které nabízí lidem cenově dostupnou zábavu a také ranou klimatizaci – je to faktor, o kterém se říká, že pomohl lidem přežít hospodářskou krizi ve 30. letech. Tihle lidé chtěli něco jiného – něco nenáročného, filmovou grotesku – a to vytvořilo specifický tlak, který vedl k proměně filmové tvorby. Náměty jsou lehčí – a ta změna zasahuje i animované filmy, které se mění z kreativních a psychedelických věcí, jako byly animáky Silly Symphony, na klasické disneyovky. Silly Symphony bylo 75 animovaných filmů od Disney z let 1929 do roku 1939.
Dnes jsou skoro neznámé, ale tvoří základ pro to, co přijde. Klasikou jsou „Merry Dwarfs“, kteří připomínají spíš Šmouly než sedm trpaslíků, které přivede na svět Disney na svět v roce 1937, a vytvoří tím svého druhu etalon a prototyp pro tvorbu, která vybuduje jeho impérium. Ale já mám tyhle starší animáky radši, jsou praštěné, jsou psychedelické, jsou potrhlé. Je na nich něco upřímně prdlého, něco, co viditelně tvůrce bavilo – a to je velký rozdíl pro „koně navržené výborem“, které nám Disney přináší dnes. Naštěstí jejich nejstarší tvorba začíná padat do oblasti public domain, takže se na to můžete podívat a posoudit sami, kam jsme se dostali.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
