Otestovali jsme... hračku?! Stavebnice vodíkového auta | Kapitola 6
Seznam kapitol
Kdysi představovala vrcholný kus dětské touhy „chemická stavebnice“ Junyj Chimik, což byla unikátní možnost, jak se dostat k jedovatým chemikáliím. Dnes, když nadnárodní úředník hlídá naši bezpečnost a zajišťuje, aby banán byl správně zakřivený a bramborák dost bramborový, už takto divoké a nebezpečné laboratoře neseženeme.
Fuel Cell Car Science Kit
Fuel Cell Car Science Kit je funkčně velmi podobný stavebnici Hydrocar. Zásadním rozdílem mezi Fuel Cell Car Science Kit a Hydrocar je v tom, že Hydrocar je „téměř postavený“ v moderním futuristickém designu, stačí jenom umístit článek, nádržky a správně to zavodnit. Fuel Car Science kit je naproti tomu opravdová stavebnice, kde si musíte auto sestavit od základní desky až po zavodnění. Přijde mi, že z hlediska rozmístění hmotnosti je Fuel Cell Car kapičku lépe vyřešený, protože jeho nádrže se nachází blíže těžišti, ale je to jenom malý rozdíl. Z výukového hlediska je možná lepší, když si celou stavebnici postavíte „z gruntu od základů“, i když Hydrocar je jako auto hezčí. Obě stavebnice jsou jinak srovnatelné – obě mají solární panel i kompartment na alternativní nabíjení přes dvě tužkovky AA. Fuel Cell Car je taky o pětistovku levnější, je to nejlevnější stavebnice z celého setu vůbec a tedy i nejlevnější cesta, jak se dostat k pokusům se solárním panelem a palivovým článkem. Funkčně také v podstatě dubluje Solar Hydrogen Education Kit, takže to je výhodná volba.
Cena je 1470 Kč s DPH
H2GO
Auto H2GO má svým pojetím nejblíže tomu, co byste si představovali pod slovy „funkční model auta“. Je také nejbohatěji vybavené a ilustruje v praxi asi nejvíce představu o skutečných vodíkem poháněných vozidlech. Je to už sestavený dálkově ovládaný model, který jako palivo využívá plynný vodík a jako motor pak článek pro oxidaci vodíku pomocí vzdušného kyslíku.
Set má samostatný nastavitelný solární panel se zabudovaným akumulátorem, který se nabíjí 8-16 hodin. Vypadá nejprofesionálněji ze všech solárních panelů – ty ostatní u stavebnic nemají akumulátor, jenom zdířky pro banánky, takže je musíte připojovat k palivovým článkům přímo. Zde si panel nabijete a můžete z něj pohánět další složky setu. I zde nejste odkázáni jen na slunečné dny (právě tehdy můžete autíčko používat „skutečně obnovitelně“), ale máte i trafo pro zimní počasí.
Elektřinu totiž využívá nejenom „vodíková čerpací stanice“, ale také dálkové ovládání a auto samotné. Dálkové ovládání nemá baterii, ale patrně používá nějaký velký kondenzátor – ovladač na 30 sekund připojíte k solárnímu panelu nebo trafu a tím se „nabije“ asi na 10 minut provozu. Něco podobného bude i v autě samotném – auto využívá přímé nabití k aktivaci turbo módu, což je po pravdě řečeno docela podstatné, protože vodíkový článek samotný stačí na „ježdění“, ale žádné rychlovýkony nedovoluje. Aby se auto rozjelo opravdu jako závoďák, je aktivace turba nezbytná.
Nejdůležitější je ale napájení „vodíkové čerpací stanice“. Ta je podle mě možná nejimpozantnější částí celého setu – nalijete do ní destilovanou vodu, zapojíte jí a ona začne po stisku tlačítka vyrábět vodík, což poznáte podle zvedající se rukojeti. Až se výroba zastaví, je možné „natankovat auto“. Vezmete tankovací rouru, zasunete ji do auta a pootočením ji zafixujete. Pak se zmáčkne vysunutá rukojeť a tím do nádrže auta napumpujete vodík. Nádrž samotná je průhledný plastový cylindr, ve kterém je zelený balónek. Pokud jste všechno udělali správně, balónek zabere celý vnitřek válce. Pokud jste to udělali blbě, například jste předčasně přerušili výrobu vodíku, nebude nafouknutý správně.
Teď přijde trochu komplikovanější krok. Palivový článek využívající vzdušný kyslík je poněkud náladovější věcička a pokud jste jej nepoužívali více než hodinu, vyžaduje „předehřátí“. Manuál nepopisuje úplně přesně jak to funguje, ale je to nějaký způsob spálení vodíku v článku tak, že se tím článek buď zahřívá, nebo se tím něco nabíjí. V praxi jsem zjistil, že někdy je to třeba dělat i vícekrát po sobě – když se auto „předehřívá“, má tam blikat zelená LEDka, ale mě při prvním předehřívání ani neblikala, takže jsem měl dojem, že to je možná rozbité. Nebylo, ale musel jsem plnění auta a „předehřívání“ opakovat.
Poté, co auto úspěšně ožilo, jsem ho prohnal po chodbě (koberec je opět problém). Vodík sám dokáže auto rozjet a může na něj „jet“, ale žádné kvalty to nebyly – byl to takový „ekonomický“ provoz, na rychlejší jízdu se muselo přidat Turbo, což je patrně došťavení motoru z akumulátoru. Tak jako tak bylo docela legrační prohánět auto po chodbě – umí to klasicky jet dopředu, dozadu, zatáčet a „aktivovat turbo“. Oživení mi trvalo několik hodin (už jsem ztrácel nervy), ale nakonec to bylo zábavné.
Z praktických důvodů bych v ovladači ocenil spíše normální baterku, ale je pravdou, že celý set opravdu dokáže fungovat pouze na onen solární panel. Plnění auta vodíkem i jeho výroba je docela rychlá, než ho vyjezdíte, čerpací stanice vám udělá nový. Ale i zde platí, že byste neměli trápit články trvalým provozem – potřebují si čas od času odpočinout a ochladit se. Jak auto, tak stanice dovoluje nouzové vypuštění balónku, což je docela luxusní (u H-Raceru musíte laborovat s ventilem).
Hraní si s H2GO mi více než co jiného demonstrovalo limity vodíkové technologie – funguje, ale nabízí zatím jenom omezené výkony a je choulostivá na manipulaci. H2GO se ale blíže než jakýkoliv jiný model, který jsem měl v rukou, blíží konceptu „auta na obnovitelnou energii“: Panel pomalu sbírá sluneční energii, ta se v čerpací stanici relativně rychle mění na vodík a ten prakticky jediným impulsem natankujete do auta. Je to jakési koncentrování energie, kterou auto zase postupně uvolňuje. Vodík tu má opět charakter „baterie“ či „energetického meziskladu“, kam se sluneční energie dočasně ukládá.
Cena je přibližně 4600 Kč s DPH.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
