Pád Intelu by nebyla dobrá zpráva aneb proč jej potřebujeme
Seznam kapitol
Intelu se nedaří a nedaří se mu tak moc, že jejich rating nedávno snížili na BBB, tedy jenom nad kousek nad pásmo označované jako „junk“. Pád je možná zasloužený, ale ve svých důsledcích by nám, spotřebitelům, opravdu žádnou radost nepřinesl.
Jen před pár lety se zdálo, že Intel vládne světu a AMD je jenom maličký kousek nad propastí. Šéfka AMD Lisa Su ale předvedla fenomenální obrat a přinesla ne jeden, ale celou paletu zajímavých modelů od velmi úsporných procesorů pro mobilní platformy přes výkonné procesory pro herní desktopy až po serverové bestie Epyc.
Spor mezi fanoušky Intelu a AMD je něco jako rivalita mezi sportovními týmy, a táhne se hluboko do devadesátých let a občas je tak divoká, že bych tu nerad vyvolal nějaké rebelie. Výhodnost a technologická dominance se u těchto dvou firem střídala v podstatě od chvíle, kdy si je IBM vybrala jako second source pro svoje počítače IBM PC – u dodávek pro vládu, armádu a další kritické obory je třeba, aby si soutěžící dodavatel zařídil sekundární dodavatele komponent pro případ, že by se něco stalo.
Intel nechal AMD klonovat svoje procesory až do okamžiku, než se na procesoru Am286 (1984) ukázalo, že AMD je schopná v oblasti x86 úspěšně inovovat a tím pádem Intelu efektivně konkurovat. Potom nastal legendární souboj o přístup k architektuře 386, kterou AMD vyhrálo, a začala série právních tahanic, kdy se Intel pokoušel obnovit svoji dominanci nejen z pohledu architektury, ale hlavně obchodně.
AMD se technicky dařilo, jejich Am386 (1991) byla výkonná cenově dostupná alternativa k procesorům od Intelu a později s příchodem Pentií a Athlonů se souboj přesunul nejprve k honu za dosažením gigahertzového kmitočtu, což opět vyhrálo AMD v roce 2000, kdy představilo první gigaherzový Athlon. Intel měl v té době potíže: Jejich RISC architektury neuspěly, Itanium postavené na architektuře EPIC (Explicitly Parallel Instruction Computing) pohořelo tak, že se tomu začalo říkat „Itanic“ – a Pentia 4 s jejich superdlouhými pipelinami se ukázaly jako výtečné přímotopy, ale málo co víc.
Tehdy Intel zachránily velmi levné a mezi hráči super oblíbené Celerony 300A (1998) vzniklé jako osekané Pentium II, potom vývojové středisko v Haifě, které přineslo Pentium M (2003) a také mobilní platformu Centrino, která způsobila svou úsporností doslova revoluci mezi přenosnými počítači. Tehdy jsme zažili skok ve výdrži notebooků z tehdy obvyklé hodiny a půl na pět až šest hodin, což bylo vážně hodně.
Tím chci říct, že se v minulosti nestalo jednou, že by to vypadalo s jedním z konkurentů špatně jenom proto, aby provedl fenomenální comeback. V éře raných procesorů Intel Core se zdálo, že se o AMD zajímají už jenom jejich skalní fanoušci – ale AMD provedlo odvážný krok, zbavilo se vlastních nákladných fabů, soustředilo se jenom na design procesorů a vlastní křemík nechalo vyrábět tchajwanské TSMC.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
