Pád Intelu by nebyla dobrá zpráva aneb proč jej potřebujeme | Kapitola 4
Seznam kapitol
Intelu se nedaří a nedaří se mu tak moc, že jejich rating nedávno snížili na BBB, tedy jenom nad kousek nad pásmo označované jako „junk“. Pád je možná zasloužený, ale ve svých důsledcích by nám, spotřebitelům, opravdu žádnou radost nepřinesl.
Posledním segmentem, kde Intel trpí, jsou serverové procesory, kde je doslova válcuje Epyc a kde se objevuje těžko odhadnutelná konkurence, jako je AWS Graviton od Amazonu. Ano: Zjevně platí, že když už jste si udělali opravdu velký cloud, tak má smysl udělat si pro svůj cloud i svoje vlastní procesory, dělá to i Microsoft a Google. A to znamená, že pokud se cloudoví giganti zaměří na vlastní hardware, zbývá podstatně menší trh pro podobné procesory, tam exceluje AMD se svým Epycem a kdo ví, třeba opravdu přijdou cloudové AI akcelerátory od Nvidie, což by měly být mnohojádrové serverové procesory doslova oplácané tenzorovými jednotkami a lány paměti pro cloudový provoz AI modelů.
Intelu se podle všeho povedlo nešťastné kombo, kde jim tak nějak ujely všechny vlaky ze všech nádraží – a to nejenom proto, že jim selhala jejich výrobní infrastruktura, ale taky proto, že vsadili na špatné vlaky. Zdá se, že se příliš soustředili na ladění klasických architektur x86, to samo o sobě není hloupé, prostě optimalizujete procesory na ty mixy instrukcí, které se vážně používají, ale tím nic zásadního neměníte.
U rozhodnutí, zda spíš hypethreading nebo nějaká směs P a E jader, zase narážíme podle mého názoru na to, že se software stavěl na uniformní architekturu, kde všechna jádra byla z hlediska programátora stejná, což není ideální pro procesory s P a E jádry. Proč se Intel hyperthreadingu střídavě zbavuje a střídavě ho vrací, netuším, z hardwarového hlediska je to přepínání jader mezi více stavy a je zřejmě věcí operačního systému, aby přidělování procesorů a přepínání stavů jader dělalo optimálně.
Hyperthreading byl podle všeho efektivní v dobách, kdy byla architektura jader velká, systémy měly spousty málo aktivních procesů – a přepínání mezi stavy přinášelo jenom malé strukturální a časové penále. Dnes je situace jiná a možná už se to nevyplatí – a co se ušetří na dalších malých jádrech, se ztratí na logice přepínání jader. Hádám, že to je něco takového – ale jenom Intel ví sám nejlépe, v čem je vlastně problém.
Intel se dostal do komplikované situace – a dostat se z ní nebude jednoduché. Především to chce jasnou strategii a čas, což je luxus, který v technologiích nemáme. Všechno v technologiích má dlouhou setrvačnost – a i když se ukazuje, že nějaké rozhodnutí nebylo správné, bude trvat dlouho, než se to celé opraví.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
