Příliš obsahu na jeden lidský život. Pomohou doporučující algoritmy? | Kapitola 4

Nedávno se mi dostal do ruky svazek překladů hieroglyfických textů od Dr. Františka Lexy, který vyšel v roce 1926, tedy skoro před sto lety – a byl nerozřezaný, což znamenalo, že tu knihu nikdy nikdo nečetl, protože nerozřezanou knihu číst nejde. Za těch sto let své existence musel projít ne jednou, ale rovnou několika knihovnami, prostě vstupoval do dalších a dalších nečtených knihoven, zatímco kolem se odehrávaly dějiny. Bonus zde vidím alespoň v tom, že tato kniha je hezky zachovalá – ale co ty věci v digitálních knihovnách, které jsou svázané se svými distribučními platformami a s hardwarem, který zastarává? Ty mají podstatně omezenější okno pro to, aby si jich vůbec nikdo všiml – a je docela dost možné, že více než polovina takových titulů doslova projde bez povšimnutí dějinami, aniž by měly jakýkoliv dopad, tedy kromě zklamání pro jejich tvůrce.

S tímhle ale asi nikdo nic neudělá, protože optimistický bias, tedy víra, že „to nakonec dobře dopadne“ spojuje jak hazardní hráče, tak i vývojáře – a vlastně většinu z nás. Přestože tvorba obsahu je riziková, řada lidí má nutkání něco tvořit – a tak je možné, že je lepší zkusit vytvořit to, co dělat chcete – a pak i s tím třeba pohořet, než to ani nezkusit a celý život toho litovat. Osobně mě celý život inspirovala postava, kterou hraje Helena Růžičková ve filmu Ecce homo Homolka – a která ve chvíli krize vždy fňuká „Já mohla být baletka!“ Tahle pozdní lítost je mnohem horší než vědomí, že jste to zkusili, ono to nevyšlo, a tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Na straně nás, konzumentů, to přináší jiný problém, totiž ten, že musíme najít cestu, jak si najít to, co nás bude bavit a jak si to správně vybrat. I zde platí, že možná máte ambici dohrát nějakou velkou hru, ale nemáte na ni čas – a asi i tady je lepší tu hru koupit a případně ji nechat vyhnít v knihovně, protože i když ji nehrajete, tak koupí podporujete jejího tvůrce a vlastně tím „tržně signalizujete“ to, že o podobné hry máte zájem. Je to forma podpory.

Nedostatek času perfektně vystihuje to, co se děje s mobily. Pokud denně dojíždíte do školy nebo do práce, dávají skvělý smysl casual hry, které nejsou možná kdo ví co, ale hodí se pro situace typu „jedu dvacet minut vlakem“. Nedostatek času zároveň vysvětluje fenomén „dual screeningu“, kdy například u televize používáte mobil, na kterém hrajete nebo sledujete nenáročný obsah jako TikTok. 

Jistě, podle odborníků to narušuje tok vědomí a nabourává pozornost, ale bohužel takhle dnes svět funguje a ne každý žije v klášteře s neměnným a pomalým životním rytmem, kde si můžete dovolit ráno hodinu meditovat v zahradě. Akcelerace informačního toku je prostě realita – a je překvapivé, že tohle odborníkům na duševní zdraví uniká. To, jak používáme moderní zařízení, je totiž reakce na to, jak vypadá současný životní styl – a nezdá se, že by se jeho tempo zpomalovalo. 

Jestli to je dobře nebo ne – to hodnotit nebudu. Je to tak – a s příchodem AI požadavky na efektivitu rostou, což je taky fakt. Ten, kdo s tím nesouhlasí, musí kompletně změnit svůj životní styl, což je v realitě docela náročné.

Pro nás ostatní je tu problém, jak se v záplavě obsahu vyznat. Často se kritizují doporučující algoritmy, ale pokud jde o zábavu, tak individuální profilování a doporučování je dost možná nejefektivnější metodou, jak získat tipy na zajímavý obsah mimo to, co do nás tlačí placená reklama. A to, co do nás tlačí placená reklama, je většinou naprostá mizérie – takže potřebujeme digitálního parťáka, který nám doporučí něco, co by se nám mohlo líbit. 

Váš osobní AI asistent, který zná vaše preference a je schopen podle nich hledat v oceánu obsahu, je dost možná to nejlepší, co ještě přijde. Bude to taková navigace, která nás dokáže protáhnout nekonečným digitálním lesem – a dát tomu malému objemu volného času, který nám v životě zbývá, co nejlepší smysl nebo ho zaplnit něčím, co nás bude opravdu bavit.