Příliš obsahu na jeden lidský život. Pomohou doporučující algoritmy? | Kapitola 2

Neustále narážím na zmatené nářky lidí, kteří si myslí, že nám AI něco bere – a jak oni k tomu přijdou, když oni něco studovali čtyřicet let a AI to udělá za ně, ale nechápou podstatu problému: Problém není v tom, že jejich expertíza je tak strašně vzácná a s příchodem AI její hodnota mizí, ale že aby dosáhli takové úrovně, potřebují obscénně mnoho času, spálí na tom většinu života a civilizaci to stejně nepomůže, protože až umřou, tak jejich expertíza odejde spolu s nimi.

Říká se, že expertem se stáváte ve chvíli, kdy si uvědomíte, jak málo toho víte, což v překladu znamená nejenom to, že si uvědomujete, že za hranicí vašeho poznání ještě něco je, ale že už máte zhruba představu, jak je oblast vaší neznalosti veliká. Amatéři tento náhled nemají, což jim dává zdánlivou sebejistotu, kterou popisuje Dunning-Krugerův efekt. 

Toto poznání přichází postupně, což mi došlo ve chvíli, kdy jsem si sám uvědomil, jak hrozivě málo toho vím o historii počítačů. Vždy jsem se považoval za dítě štěstěny, protože jsem sám zažil mikroprocesorovou revoluci, osmibitovou éru, šestnáctibitovou éru, éru nástupu PC – a tak dále. To ve mě vytvořilo dojem, že to vlastně znám – a teprve v okamžiku, když jsem to začal studovat, mi došlo, že znám jenom lokální fragment historie, který naprosto není reprezentativní. Ve světě bylo mnohem více systémů, které se k nám nedostaly, a proto pro mě představovaly naprosté překvapení.

To je problém s mainstreamem obecně. Mainstream je uzavřený a velice drobný, ale pokud žijete v něm, máte dojem, že znáte všechno. Je to asi jako když chodíte na food court v obchoďáku a domníváte se, že víte něco o světové kuchyni: Mají tam přece McDonalds, KFC, Asia Wok, Český šmak, thajské bistro a sushi, takže to je přece reprezentativní průřez celým světem! Ale ne, není: Je to jenom food court, levná a omezená iluze o světové kuchyni.