Problémy s problémovým obsahem aneb proč vadí hry pro dospělé | Kapitola 3

Také se objevili lidé se spoustou času, kteří začali zkoumat, co je vlastně Collective Shout zač a co členky tohoto covenu v minulosti dělaly. Pořádný virvál nastal ve chvíli, kdy se ukázalo, že tato feministická skupina ve skutečnosti obhajovala film Cuties (2020), který svým obsahem lavíruje na hraně sexualizace nezletilých dívek. Jinými slovy se ohánějí tím, že hry virtuálně ohrožují děti, zatímco filmy, které je zneužívají fakticky, jim nevadí.

Podívejte, já se tady nehodlám zabývat otázkami typu, zda je sexualizace dospívajících dívek normální, anebo ne, protože tu laborujeme na velice tenkém ledu. Hry jsou možná problematické, protože zkoumají věci, které se považují za tabu, ale to dělá umění taky. Lolita (1955) od Nabokova nebo Americká krása (1999) jsou díla, která se týkají podobných témat. A komedie Little Miss Sunshine (2006)? Ta je podle mě výborná. 

Pojem „problematický obsah“ je sám o sobě problematický, protože většina společenských norem je založená na konsenzu, často založeném na náboženských normách – a ty se kulturu od kultury liší. Islám se tváří, že je tvrdě proti odhalování těla, ale proti dětským svatbám se nestaví, což má moderní západní kultura zcela naopak. Pro mě je zase zcela nepochopitelné, že v USA smíte pít až od 21 let, zatímco do ozbrojených sil můžete vstoupit už od osmnácti a se souhlasem rodičů od sedmnácti. Idea, že můžete bojovat za vlast, ale nesmíte si u toho dát pivo, mi přijde bizarní.

Problém představ

Hloupost spolku Collective Shout je vidět i na jejich představě, že hry jsou něco jako vstupní droga pro pedofily a pro násilníky. Dlouhodobé studie ukazují, že korelace mezi mírou hraní a násilím ve společnosti je negativní, tedy že hraní utlumuje reálné násilí. Přesto dokázal tento coven protlačit svou ideologii i mezi platební operátory, kteří taky neřeší realitu, pouze svůj vlastní obraz a to, jak moc je aktivisté otravují.

Obecný problém s novodobými hony na čarodějnice je nejenom v tom, že jde často o zástupný problém (v Británii se protlačuje obecná snaha kontrolovat přístup k internetu a maskuje se to za boj s pedofily a teroristy), ale také že vám to znemožňuje vidět problém v jeho skutečnosti. Místo toho, abyste chápali, jak funguje společenská patologie, nahrazujete ji svou představou, jak by to asi tak fungovat mohlo, a na základě toho nasazujete opatření, což mi přijde ujeté.

V devadesátých letech, kdy bylo možné ještě v zásadě všechno, existoval server Mageo, na kterém se diskutovalo všechno, včetně témat jako „jak se dostat do francouzské cizinecké legie“, „kolik vynáší práce žoldáka v Africe“ – a taky tam byla fóra pro pedofily. Jako pro reálné pedofilní pedofily, kam chodili diskutovat pedofilní věci. 

Pro mě to bylo nesmírně zajímavé čtení, protože jsem měl v té době asociované pedofily a násilí na dětech – ale nesmírně mě překvapilo, že většina pedofilů byla nejenže striktně proti násilí na dětech, ale žádali za ně drakonické tresty. Jeden z účastníků to popsal nějak ve smyslu „že sice sní o tom, že ho svede desetiletá neteř, ale kdo by jí ublížil, tomu by zlámal pracky“. 

Taková věc je dnes nemožná, účastníci podobných diskusí se ukrývají patrně někde na dark webu – ale pro mě šlo o velmi zvláštní pohled do uvažování divných skupin lidí, kterým ti normální nerozumí a rozumět nechtějí. To, co jsem si odnesl, bylo poznání, že lidé skutečně postižení nějakou deviací s ní obvykle bojují, nějak ji potlačují – a kompenzují si to obvykle fantazijními materiály. Oni ví, že nejsou normální, že to, co dělají je potenciálně trestné – a tak, aby se svou deviací mohli žít, ji nějak kompenzují, třeba právě ve formě představ a fantazií.