Úvaha: Kde je hranice mezi gamingem a gamblingem? | Kapitola 3
Seznam kapitol
Toto úterý proběhlo další ze setkání Dev&Press, kde se objevila řada vývojářů, kteří se zabývají vývojem freemium a Free to Play (F2P) her. Mluvilo se o designu, monetizaci, nejvíc mě ale překvapilo, jak blízko je hranice mezi neškodným hraním a gamblingem. Online svět je dost návykový, může nás stát dost peněz.
Dokud hry nejsou vnímány zákonodárci ve stejné kategorii jako gambling, ale jako řekněme film, je to docela dobré: Zákonodárci budou řešit obvyklé věci, jako zda výrobci her odvádějí daně, zda obsah her neodporuje tomu, co oni mají zafixováno pod představou dobrých mravů a podobně. V okamžiku, kdy by se ocitly ve stejném balíku jako gambling, bude pozornost zákonodárců mnohem větší, protože na hry uvalí všelijakou regulaci, abychom před nimi byli chráněni a zároveň se pokusí část zisků z her stáhnout sám pro sebe, protože stát je největší machr v tomhle saloonu a je vždy připravený vzít si svůj podíl. A čím více se stát cítí morálně oprávněn k regulaci škodlivých aktivit (kouření, pití...), tím větší kus bábovky si uždíbne, protože mu to jednak pomůže se svědomím a jednak se na tom báječně napakuje. Pokud by tedy hry sklouzly do kategorie gamblingu, znamená to větší regulaci pro hráče i vývojáře a také menší kousek peněz pro vývojáře a dost možná vyšší finanční zátěž pro hráče. Za něco se ty letáčky o škodlivosti her udělat musí!
Domníval jsem se, že je jenom otázkou času, než dojde k nějaké státní regulaci, která zasáhne do designu podobných her. Také jsem se domníval, že to je stále ještě otázkou budoucnosti. Jak na setkání zmínil Miloš Endrle z Geewy, ve skutečnosti se to už stalo – tím, že v květnu tohoto roku Japonsko zakázalo systém compu gacha. Je to poměrně jednoduchá technika, která působí docela nezákeřně a její obhájci argumentovali celkem logicky tím, že i když má podobné rysy jako gambling, liší se tím, že vám nikdy nedovolí vydělat peníze, získáváte jenom virtuální zboží, čili nejde o hazard jako takový.
Compu gacha koncept je složen ze dvou částí: První je placení za bonusové předměty, aniž byste věděli, co si to vlastně kupujete (gacha), což se dá přirovnat ke stíracímu losu. Hodíte do mašinky peníz, zmáčknete čudlík a vypadne vám balíček, ve kterém je něco, co obvykle není moc užitečné. Lepší bonusy jsou vzácnější, pokud je chcete, musíte pokračovat ve vhazování penízků. Druhou složkou je sestavování kompletů z těchto věcí (completion), kdy musíte dát dohromady části setu, abyste získali nějakou výrazně zajímavější odměnu. Kombinace těchto věcí udělala japonským vývojářům z compu gacha v podstatě stroj na peníze.
Naše psychika má tendenci nás obelhávat, pokud jde o reálnou pravděpodobnost pozitivního výsledku. Lidé jsou patologicky optimističtí, vidí svoje šance na výhru mnohem vyšší, než doopravdy jsou a taky věří tomu, že mají šanci na výhru vyšší než ostatní. Celý tenhle mechanismus je evoluční a má nás za úkol popohánět proti riziku, protože občas riskovat je z evolučního hlediska dobré. Tento efekt nesouvisí nijak s inteligencí nebo se schopností si spočítat reálnou pravděpodobnost výhry – Asiaté mají obecně nejvyšší průměrné IQ a přesto jsou to vášniví hazardní hráči. Utlumení inteligence, pravda, rizikové chování zvyšuje (proto každé chytřejší kasino či herna nabízí pití zdarma pro hráče – mnohonásobně se jim to vrátí).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
