Úvaha: Kde je hranice mezi gamingem a gamblingem? | Kapitola 4
Seznam kapitol
Toto úterý proběhlo další ze setkání Dev&Press, kde se objevila řada vývojářů, kteří se zabývají vývojem freemium a Free to Play (F2P) her. Mluvilo se o designu, monetizaci, nejvíc mě ale překvapilo, jak blízko je hranice mezi neškodným hraním a gamblingem. Online svět je dost návykový, může nás stát dost peněz.
Rizikové chování se u jednotlivých lidí liší. Klasická neuropsychologická teorie říká, že vyšší rizikové chování vykazují lidé, kteří mají v mozku sníženou hladinu dopaminu, neurotransmitteru, který zodpovídá za vytváření příjemných pocitů například při sexu, při výhře či nějakém úspěchu. Protože mají tihle lidé dopaminu nižší hladinu, vyhledávají rizikovější chování, aby „dostali svoji dávku“. Dokonce se jim říká „dopamine seekers“, u nás spíše „vyhledávači adrenalinových zážitků“.
Problém je v tom, že mechanismus zážitku z výhry se na neurochemické úrovni dá srovnat skutečně s braním drogy a tím pádem nepřátelé počítačových her mohou argumentovat tím, že dobře navržená hra, která nabízí silné zážitky, zároveň buduje závislost a tedy vlastně spadá do kategorie „ostatních“ závislostí. Jakmile se k tomu přidá fakt, že součástí mechaniky je hra o reálné peníze, máme tu před sebou gambling jako vyšitý, i když z hry nevytáhnete peníze zpět. Stačí, že hra má gamblerské mechaniky, které míří na populaci, která je na ně citlivá a systematicky z ní tahá peníze, protože zneužívá jejího sklonu k závislosti.
O gamblerské mechaniky u compu gacha doopravdy jde, protože vývojáři kontrolují pravděpodobnost výhry. Sestavování vytváří iluzi, že sestavení bude jednodušší, než ve skutečnosti je tím, že úspěch nabízí po kouskách. Je to stejné jako s kompletováním sérií losů, nebo písmenek pod víčky: Máte písmena A, B, C, E, F, první dvě budou mít velmi vysokou pravděpodobnost výskytu, další bude mít nižší, další ještě nižší, ale celkovou pravděpodobnost výhry ve skutečnosti ovlivňuje to poslední, které má pravděpodobnost výskytu úplně nejmenší (často o mnoho řádů menší, než ta ostatní). Celková pravděpodobnost výhry je nízká, ale tím, že zákazníkovi nabídnete vějičku v podobě „skoro kompletní sady“, výrazně zvyšujete jeho odhodlání pokračovat se sbírání, protože zákazník sám sebe přesvědčuje, že „už to skoro je“ a nedochází mu, jak vypadá konstrukce pravděpodobnosti výhry doopravdy. Pokud hru navrhnete tak, že šance k výhře je jednorázová a to nízká, řekněme 1:10.000.000, hráč opakovaně prohraje a hrát přestane.
Když mu stejnou pravděpodobnost rozžvýkáte na kousky, kde část setu získá s pravděpodobností 1:4, další s pravděpodobností 1:10 atd., neustále v něm posilujete víru, že to vyhrát jde. Řekněme si to na rovinu: Je to psychologický trik a to dost hnusný trik. Jenže takhle je navržená drtivá většina podobných her.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
