Úvaha o hračkách, gadgetech a tak trochu i počítačích | Kapitola 3
Seznam kapitol
Nepřipadá vám úžasné, kolik se v poslední době objevilo na trhu vychytaných stavebnic a hraček? Od klasického Merkura včetně rozšíření o elektřinu přes zábavné updatované Lego Technics NXT 2.0 až magnetické stavebnice MagCube. A když se zamyslíme v širším hledisku, nejsou i některé počítače vlastně takové hračky pro dospělé?
Jedinou skutečnou aplikací, kvůli které si dnes domácí uživatelé sestavují výkonná PC, jsou hry. A ono sestavování je vlastně hobby, všelijaké to vybírání si procesorů, grafik, diskuse s kamarády, flamewars na netu, zda je lepší AMD a nebo Intel, grafika taková a nebo maková a pak konečně koupení, pokusy to rozchodit, lov na problémy, další diskuse s kamarády – a nakonec hraní. Tak trochu mi to připomíná situaci, kdy si pracně vybíráte, kupujete, barvíte a sestavujete armádu pro Warhammer. Vlastní bitva je jakýmsi vyvrcholením, ale to skutečně zábavné je spíš barvení, sbírání a nekonečné diskuse s podobně postiženými. Není nakonec i stavění supervýkonných herních pécéček vlastně jenom takové modelaření pro zábavu?
Hodně lidí se zabývá tím, že si sestavuje skvělé herní stroje, ale po pravdě řečeno je spíš skládají, modují, tunují a ladí, než aby doopravdy hráli. Řada hardcore hráčů má počítače sestavené úplně děsně, pokud je tedy skládá vůbec a nenechá je napůl plandat z otevřených skříní. Jen čas od času přehodí komponenty – a je to. Hrají tak moc, že prostě nemají čas na to, aby se zdržovali nějakým laděním hardware, maximálně si tak nastaví optimální (tedy většinou minimální) vizuální kvalitu hry, aby to běželo fakt ďávelsky rychle, a nabindují si klávesy dle svého vkusu, toť vše.
Kolega mi vykládal historku o tom, jak se připravoval na turnaj v jeho oblíbené hře, vyladil si nastavení, ovladače, pořídil si speciální podložku a myš, kterou si akurátně zatížil závažíčky, dal jí nové teflonky a vůbec všechno nastavil tak, aby to bylo tip top. Když vlastní turnaj začal, zažil zcela zdrcující porážku od bandy patnáctiletých, kteří používali úplně generická pécéčka a ty nejobyčejnější myši. „Bylo to úplně šílený,“ povídá, „já to měl vyladěný tak, abych mohl na pixel snipovat, ale oni vůbec nemířili, prostě v běhu někam vystřelili granát a bylo to. Oni přesně věděli, co se kde spawnuje, kde se kdo objeví a kdo za jakou dobu někam doběhne. Dělali rocketjumpy, skoky z otočky a takový věci. To bylo prostě neuvěřitelný.“
Rád se koukám na záznamy hraní opravdových šílenců, kteří dělají zběsilé kousky, hrají hry v rekordním čase a hledají všechny možné chybky, kterých by se dalo využít. Tihle lidi ale spotřebují většinu času na to, aby se pilovali a trénovali, nemají čas na nějaké zkoumání driverů a jednotlivých generací procesorů. A popravdě řečeno, vzhledem k jejich věku na to většinou nemají ani peníze. Co od rodičů dostanou, s tím hrají. Jen málo rodičů je ochotných finančně sponzorovat aktivitu, která je dle jejich mínění jenom mrhání časem – a co si budeme povídat, ono zakousnout se do jediné hry a stále ji hrát dokola vážně žere čas a získáváte tím dovednosti, které nejsou zrovna prakticky použitelné pro život.
Než strávit dva roky nad tím, že nejrychleji dohrajete nějaký level hry, o které bude za deset let vědět jenom úzká skupina specialistů, je lepší naučit se v onom čase nějaký další světový jazyk. Je to rozhodně praktičtější. Jako tlumočník se do dobře honorovaných služeb EU dostat můžete, jako špičkový hráč akčních her těžko. A jako tlumočník budete nepochybně schopen využívat své schopnosti déle, než jako hráč nějaké kyberligy, to i baletky mají delší výdrž! Špičkoví hráči někdy přejímají nápady techniků a hračičků, kteří vymýšlejí ten nejfajnovější herní hardware, ale ve skutečnosti ho doopravdy nepotřebují.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
