Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi | Kapitola 7
Seznam kapitol
Vývoj jde stále kupředu a už dnes se máme lépe než zítra. Jak ale vypadala představa našich předků o budoucnosti, tedy dnešní realitě? A kam se můžeme posunout my? Zabruslíme do historie, která nás viděla plně automatizované a virtuální. Něco se vyplnilo, něco byla utopie a něco teprve ještě přijde, až se naučíme pracovat s kontextem.
Zcela odlišnou větev technologií představují ty, které integrují počítače do našich těl, měly by je připojit přímo na nervový systém a rozšířit naše schopnosti (a nebo nás naopak ponořit do halucinace typu Matrix a nebo eXistenz). Nejčistší formu ve scifi představují ty, které se přímo napojují na vaše vědomí, jako BrainPal. Podstatné je, že jde o napojení na vědomí, s takovým systémem konverzujete v duchu asi tak, jako s pokročilým hlasem či gesty ovládaným strojem, není důležité, zda je připojen přímo do mozkové kůry a nebo to, co já vím, zvládá bezkontaktním měřením mozkové aktivity. Taková věc je zároveň lákavá, protože funguje skutečně jako „rozšíření vašeho já“ a umožňuje plynulou integraci své pomoci do toho, co zrovna děláte (představte si, že o něčem přemýšlíte a neustále přitom máte po ruce wikipedii, popisující pojmy, na které myslíte, případně opravující vaše chyby), na stranu druhou před takovým systémem nelze nic skrýt.
A to je strašné. Představte si, že se váš BrainPal zblázní ve stylu HALa 9000 – jak se vám podaří něco takového „přechytračit“, když je schopen detekovat vaši intenci k pohybu či slovu o desetiny sekund dříve, než se vám je podaří provést? Co když začne mylně interpretovat to, na co myslíte?
Řada lidí věří v transhumanismus, skutečné oddělení duše od těla tím, že digitálního substrátu duši vyškrábeme a uložíme ji na nějaké nezávislé médium, které lze uložit a na dostatečně výkonném hardware znovu aktivovat. Když budete umírat, prostě se „sejvnete“, vypěstujete si vlastní klon a po zrychleném růstu v nějakém klonovacím bazmeku se do nového těla zase nahrajete. Technicky je to nepochybně složité a do značné míry to popírá základní koncepty ontogeneze, ale nevypadá to jako úplně nepřekonatelný problém, pokud „tak trochu ohneme koncept člověka o rám dveří“ a skousneme nepochybné komplikace, které s sebou takový proces přináší na filozofické a náboženské úrovni. A nebude vám vadit, že jste se přidali k exkluzivnímu klubu, který se nákladnou a velmi nepřirozenou procedurou oddělil od normálního lidského druhu.
Nepochybujte: duchovní celebrity se z toho doslova zblázní. Společenští vůdci se z toho zblázní. Taková modifikace velmi pravděpodobně bude žádat masivní genetické úpravy, které vás učiní bionekompatibilní se zbytkem populace (provedete umělou speciaci) a stanete se tak přímo produktem genetického inženýrství ve společnosti, která nemá genové manipulace ráda. Patřím mezi ty, kteří považují seberegulaci a sebemodifikaci lidského druhu za nutnost, pokud chceme přežít a mít vůbec nějakou šanci kolonizovat vesmír. Představa, že si ho předěláme podle sebe, je stejně komická, jakou asi má akvarijní rybička, která chce předělat celý svět, aby se v něm cítila dobře.
Bez sebemodifikace se dopracujeme pouze ke „skafandru pro rybičky“ z Futuramy – suchozemský svět byl kolonizován tak, že se ryby dokázaly adaptovat na atmosférický kyslík. Podobně i my máme ve vesmíru šanci pouze v případě, že nebudeme váhat modifikovat sami sebe tak, abychom mohli existovat jenom s minimální technickou podporou – to, že dýcháme „odpadní plyn fotosyntézy“ a máme v sobě „roztok odpovídající mořské vodě“, je výsledek evoluce. Ryby nekolonizovaly planetu tak, že ji změnily ve vodní svět, ale naopak se přizpůsobily životu mimo oceán. Řízená speciace je jediná realistická technologie, která nám může pomoci „tam venku“ už jenom tím, že dovolí člověka upravit tak, aby zvládl kryospánek (vážně pochybuji o tom, že to půjde se standardním člověkem), takže moralizující filmy typu Gattaca jsou podle mě jenom smutným povzdechem nad naší vlastní omezeností.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
