Úvaha: Vzpomínky na budoucnost aneb kam nás dostalo scifi | Kapitola 8
Seznam kapitol
Vývoj jde stále kupředu a už dnes se máme lépe než zítra. Jak ale vypadala představa našich předků o budoucnosti, tedy dnešní realitě? A kam se můžeme posunout my? Zabruslíme do historie, která nás viděla plně automatizované a virtuální. Něco se vyplnilo, něco byla utopie a něco teprve ještě přijde, až se naučíme pracovat s kontextem.
Velmi zajímavé ale bude i opačné využití agregace – používání živých tkání pro počítačové komponenty. Vezměte si jednu z původních hardcore představ o biopočítači ze šedesátých let - Laminated Mouse Brain Computer. Myší mozek slouží jako zdroj neuronů, které jsou upraveny tak, že nestárnou a jsou rychlejší, než normální neurony. Takže si pěstujete myši proto, abyste je krájeli na čipy. Pro vegany nebo neoevangelíky to musí být totálně vyšinutá představa, mnohem děsivější, než kmenové buňky a nebo párek. Osobně nepředpokládám, že to je „way to go“, protože buněčné struktury samy o sobě nejsou valně stabilní a musí se neustále recyklovat, aby to vůbec fungovalo, ale myšlenka biopočítače ve stylu podu z eXistenz má svoje kouzlo.
Za prvé, můžete ho pohodlně integrovat s lidským tělem, protože se může živit kyslíkem a cukrem z vaší krve (v ekologičtějším provedení mu podle autorů scifi stačí „tělesné teplo“). Za druhé, může se chovat jako živá tkáň, totiž může se sám opravovat a léčit (kolik lidí by ocenilo, kdyby si jejich laptop „vyléčil“ prokopnutou obrazovku?) Za třetí se může množit, což je totálně super technologie pro extrémní situace, jako jsou kosmické lety. Ve hře Commander Blood, ale i ve scifi sérii Lexx jsou kosmické lodi „živé“ a nebo alespoň „částečně živé“, takže se umí hojit, umí syntetizovat užitečné produkty a umí si pěstovat i vlastní obětovatelné sondy. Co takhle úložiště, které může růst a zvyšovat tak svou kapacitu? Procesor, který se umí sám vyvíjet a zvyšovat svůj výkon?
Na biopočítačích se pracovalo už před lety, i když se volila cesta „organokomponent“, tedy využívání barviv, luminoforů či lipidů při budování relativně konvenčních čipů – a nebo při budování rozhraní člověk – stroj. Ale to je jenom začátek možností, které vedou jak k podům, možnosti integrovat hardware do lidských tkání, provádět rozšíření schopností a nebo vytvářet samoreplikující se kosmické sondy. Na cestě k této scifi budoucnosti nás ale čeká řada bitev a to nejenom technických. Vezměte si, kolik kolem nás chodí lidí, na které lezou mrákoty už ve chvíli, kdy zjistí, že papáte vepřový párek.
Tak – a teď je přesvědčete o tom, že integrace biopočítače do lidského těla je dobrá a užitečná věc...!
