„Už to bylo blbý“ aneb Apple mění uživatelské rozhraní
Seznam kapitol
Apple přichází s rozhraním Liquid Glass a zlí lidé se smějí, že jde o jejich Windows Vista moment. To si nemyslím, ale taky nechápu, co je tak špatného na tom současném. Jedno vysvětlení bych ale měl.
Každý člověk má svoje zvláštnosti. Jedna moje bývalka měla specifikum v tom, že když byly věci na svém místě moc dlouho, tak ji to prostě rozčilovalo – a ona je jednoduše musela změnit, což obnášelo cokoliv mezi malováním, přestěhováním nábytku nebo stěhováním se někam jinam. To pro změnu rozčilovalo mě, takže je asi pochopitelné, proč se z ní stala bývalka.
Její potřeba „mít věci někde jinde“ měla občas bizarní dopady. Jednou se například rozhodla, že moje knihovna je prostě neestetická, takže přerovnala knihy seřazené původně podle žánrů tak, aby byly srovnány podle tloušťky, barev a velikostí. To byl problém, protože například vydavatelství Avicenum mělo bílé přebaly, ale vlastní vazba knihy byla buď červená, nebo modrá – to asi podle toho, co měli zrovna na skladě.
To v praxi znamenalo, že podle toho, zda kniha měla, nebo neměla obal, v zásadně náhodně skončila v bílé, modré nebo červené sekci – a od té doby jsem za boha nedokázal najít nic. Její velké třídící úsilí nese své stopy dodneška, protože občas najdu něco zarovnané na místě, kde bych to vážně nečekal.
Tento zvláštní povahový rys sdílela i se svými sestrami, takže, jak jsem pochopil, byla každá vzájemná návštěva vlastně vstupem do zcela jiného bytu, protože vždy bylo někde něco nějak jinak. Ale žádné ze sester to nepřišlo divné, takže když se bývalka zeptala, jestli sestra náhodou neprohodila navzájem ložnici a obývák, ta prostě souhlasně odpověděla: „Už to bylo blbý.“
Mantra „už to bylo blbý“ podle mě perfektně vysvětluje neustálou snahu předělávat layout časopisů, strukturu webů, podobu aplikací a neustálé, zdánlivě zcela náhodné změny v uživatelském rozhraní systémů a aplikací. Tento gen musí být zakotven mezi mnoha designéry a uměleckými řediteli, protože jinak se jen zcela těžko vysvětluje, proč vezmete něco, co perfektně funguje – a nějak to náhodně překopáte proto, aby to bylo jinak.
Když tak o tom přemýšlím, nejvíce na tuto genetickou aberaci musí trpět poddruh módních návrhářů, protože ti neustále překopávají všechno až za hranice jakékoliv funkčnosti. Nutkavá potřeba neustále něco měnit spolu s omezeným stavovým prostorem jejich imaginace potom vede k tomu, že se jednotlivé styly náhodně vracejí, takže je řada lidí včetně mě zcela ignoruje, a tak říkáme, že módně nejsme pozadu, ale naopak o dost napřed.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
