Vše jako předplatné? Temná verze Engelbartovy vize přichází | Kapitola 2
Seznam kapitol
Douglas Engelbart už v šedesátých letech přišel s představou světa, kde má každý člověk svého tenkého klienta a skrz něj se připojuje k superpočítačům. Tato vize se konečně začíná naplňovat – ale nějak neočekávaně, nějak divně. Nějak blbě.
To, že se Engelbartovy vize přece jenom naplní, se začalo ukazovat v druhé polovině 90. let, kdy se objevovaly první velké internetové služby. Ty malé byly stavěné kolem místních internetových serverů, které byly považovány za tak podřadné, že i jeden z učitelů informatiky na MFF UK argumentoval tím, že „pro server vám přece stačí pomalý procesor a disk“. Ani ti, kteří tam v polovině 90. let učili, se nedívali dál než na služby pro maximálně nízké stovky klientů, na které byli navyklí z akademického světa.
A pak přišel Google Search, který v září 1998 přinesl indexování webu v opravdu velkém rozsahu – a to byl první případ něčeho, co fungovalo tak, jak Engelbart předpověděl: Tisíce, pak statisíce a nakonec miliony klientů kladly dotazy systému, který indexoval a klasifikoval celý dostupný internet. Před příchodem Googlu byla indexace nedokonalá, nebo dokonce ručně dělaná, takže internet byl do značné míry anonymní už jenom proto, že pokud jste chtěli něco najít, tak jste museli vědět, kde to najdete. Po příchodu Googlu to byl právě Google, který rozhodoval, jestli najdete to, co hledáte. S tím, jak Google zjednodušil hledání, získal zároveň šílenou moc, kterou ovládl celý trh s reklamou a svůj vliv a význam posiluje dál a dál, až se z dostupnosti jeho služeb stala zbraň v geopolitickém boji.
S tím, jak jsme se přesunuli do 21. století, se začaly naplňovat Engelbartovy vize, jenom jsme to ze začátku ignorovali. Ta proměna byla postupná, stále jsme měli hry na fyzických médiích, lokální software, stále jsme sledovali hlavně růst výkonů procesorů a hlavně grafik. Tohle nás zaměstnávalo, zatímco lidé kolem velkých internetových služeb začínali vyhlížet budoucí svět.
Jedním z důvodů, proč jsme tomu nevěnovali pozornost, byla dotcomová bublina, která se dvacet let po jejím kolapsu popisovala jako obrovský kolaps marné víry v technologii. Symbol marnivosti, hlouposti a zaslepenosti. Problém je v tom, že o nic takového nešlo: Většina startupů, která v dotcomu zkrachovala, má dnes zcela živé a funkční analogy – a řada firem, která dotcomem prošla, jako Google nebo Amazon, se stala titány.
Věc se má tak, že základní ideje a očekávání byly správné. To, co bylo přehnané, byla nereálná víra v rychlý růst za každou cenu – to je něco, co dnes vidíme jak u kvantových počítačů, tak hlavně u AI. V případě dotcomu se přehnaná očekávání růstu projevila ve formě dark fibers, tedy nevyužité kapacity páteřní infrastruktury, kdy přehnaná očekávání vedla k přehnaným investicím – a ve chvíli, kdy se zdražily peníze, způsobilo to citelnou ránu dominujícímu výrobci síťových prvků, Ciscu. Jakmile jeho akcie začaly padat, ty podstatně spekulativnější, sázející na startupy, které zatím pálily peníze (nebo existovaly pouze jako koncept), začaly padat.
Ale základní idea byla dobrá.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
