Vše jako předplatné? Temná verze Engelbartovy vize přichází | Kapitola 3

Základní idea Engelbartova světa, ve kterém lidé přistupují s tenkými klienty k superpočítačům, je, zdá se, také zcela správná – a začalo to být vidět ve chvíli, kdy se internetové připojení mobilů k síti nestalo pouhým doplňkem, ale naopak naprostým základem jejich funkce. Za datum, kdy se to stalo, se obvykle prohlašuje uvedení iPhonu v roce 2007, ale já mám pochybnosti – ne proto, že bychom neměli mobily s internetovým připojením podstatně dřív, ale proto, že se iPhone kompletně integroval s cloudovým řešením Apple podstatně, podstatně později: I iPhone 3GS (2009), který jsem měl jako první, měl stále zatracené problémy s cloudovými službami.

Ve chvíli, kdy to ale začalo fungovat, to najednou začalo vypadat jako v Engelbartově vizi: Každý má malé a lehké a trvale připojené zařízení, které těží z toho, že většina dat, ať už osobních nebo obecných, je v cloudu. Dnes se dělají věci jako unload, kdy telefon je schopen odkládat data do cloudu, pokud je jeho paměť plná – a vzít si je až budou potřeba. To je vrchol Engelbartovy vize – představa, že je terminál trvale propojen se službami na druhé straně, které poskytují funkce jako automatické zálohování lokálního obsahu, správu licencí, správu videa a hudby a další.

Tohle je dobře, to je pozitivní verze Engelbartova světa. Toho se ještě starý pán, který zemřel v roce 2013, dožil, i když mu nikdo nepoděkoval za to, že měl pravdu. On to ale nepochybně věděl, viděl, co se děje – a musel vědět, že i když ho po léta ignorovali a přehlíželi, tak měl přece jenom už na konci šedesátých let pravdu. Věděl to – a držel se toho – a to je ohromující: Jen se podívejte, kolik je kolem nás dnes politiků, kteří ještě v osmdesátých letech hlásali věrnost komunistickým ideálům, aby za dekádu kompletně otočili a tvářili se dnes jako největší ochránci liberální demokracie. To jsou konformisté bez názoru, bez inteligence a bez vlastní vize: Engelbart své vizi věřil, jenom trvalo skoro čtyřicet let, než se ukázalo, že měl pravdu. A já uznávám, že kdybych o něm v té době věděl, taky bych patřil mezi osly, kteří na rozdíl od něj neviděli dekády dopředu.

Takže žijeme v Engelbartově světě – ale je otázka, jestli to je dobře, protože s postupem času začínáme stále více žít v jakési temné verzi Engelbartova světa. Ve verzi, kdy ti, kteří kontrolují onu stranu superpočítačů, zneužívají nejenom svoji moc proto, aby vydělali více peněz, ale aby formovali společnost jako takovou.

Není to poprvé, kdy mocní průmyslníci a mediální magnáti formují politiku. Pánové Hearst a Pulitzer (ano, ten Pulitzer, po kterém je pojmenována novinářská Pulitzerova cena), se v honu za vyššími náklady svých tiskovin rozjeli ve štvavé propagandě natolik, že v podstatě vyvolali španělsko-americkou válku (1898) – a to se nezměnilo za První světové, za Druhé světové a jedeme v tom dál i dnes. Někdo sleduje jenom větší náklady, a tak vydává šílenosti, protože zběsilejší a bulvárnější obsah přináší sledovanost a sledovanost přináší peníze. Někdo sleduje politickou agendu a hraje si s politiky podle principu vy jim podrbete záda – oni podrbou ta vaše. To platí hlavně pro naše „veřejnoprávní“ média, která si hrají na strážce demokracie, tedy až na to, že jim zvlášť nápadně investigativa nejde – a tak ji za ně dělají ti skutečně nezávislí. 

i Zdroj: Victor Gillam, Public domain, via Wikimedia Commons