Články na téma sociální sítě

Tento příběh u nás proběhl tak trochu pod radarem událostí: minulý týden v Nepálu proběhla revoluce, kterou táhla hlavně generace mladých, a to proto, že jim nepálská vláda zakázala sociální sítě. Hořel parlament, lynčovali se ministři, střílelo se. Tohle se stalo ve zkratce – ale ve skutečnosti je to složitější.

V poslední době se neustále řeší dezinformátoři, konspirátoři a obecně divní lidi. Pro někoho je to příklad úpadku způsobeného technologiemi, ale já si myslím, že to ukazuje něco zcela jiného: Že jsme vytvořili technologie tak jednoduché a tak přístupné, že je může používat doslova každý. Bohužel.

Zvolení Trumpa prezidentem USA přineslo mnoha lidem šok. Po utichnutí první vlny nářků začalo hledání příčin, více a více se zmiňuje, že mainstreamová média spadla do irelevance. Jak se to mohlo stát?

Všimli jste si, že úroveň online služeb klesá – a jejich cena roste, že se gamifikují a že jsou přes reklamu mnohem otravnější než kdy dříve? Tak tomuto procesu se říká enshittification neboli zhovnovatění.

Když se odborníci z oblasti humanitních studií vyjadřují k vlivu počítačů na lidskou populaci, obvykle slyšíme jenom nářek, pláč a stížnosti. Od Digitální demence Manfreda Spitzera přes obviňování her z podpory agresivity až po digitální kastraci. Je opravdu vývoj tak negativní – anebo je to jenom změna?

Žijeme v zajímavých časech: Máme přístup k tak obrovskému množství informací jako nikdy, na horizontu se ale zvedá stín monstra cenzury profesionální, amatérské i strojové. Tahle úvaha bude dosti triggerující, takže pokud patříte mezi trvale rozechvělé, chvějte se raději jinam.

Při návštěvě Arcade Her mě zaujala trojice děvčátek, která pobíhala kolem automatů a hledala takové, na kterých mohla ve trojici hrát. Pozorovat je bylo fascinující – na konzoli anebo na PC si totiž obvykle v trojici nezahrajete. V tu chvíli mě napadlo, že je přece jen důležité udržovat podobné muzeum. A to nejde bez nadšení a jisté posedlosti.

Když sociální sítě začaly s tažením za „příjemné a bezpečné prostředí pro všechny“, dozvěděli se ti, kteří to kritizovali, že „jsou to soukromé společnosti a když se vám jejich politika nelíbí, máte si založit vlastní web“. A víte co? Policie teď dostala pravomoc vypnout jakýkoliv web. Na devadesát dní, a to jen na základě uvážení příslušníka. Jako fakt.

Původně jsem plánoval podumat nad zkázou a panikou, které přinesla právě nastupující direktiva GDPR, ale na to je ještě příliš brzy. Využiji ale této příležitosti k tomu, abych vznesl obecnou úvahu o tom, jak funguje strach a panika v digitálním věku.

Nevím, jestli je to seriálem The Big Bang Theory, ale moderní geekové se dost liší od generace geeků mého mládí. Kdysi si stavěli doma počítače, konstruovali si vlastní roboty, psali svoje operační systémy... Dnes si koupí tričko, srandovní čepici, energy drink a jdou si se smartphonem ovládaným dronem hrát do kavárny. Být dnes geekem je mnohem jednodušší a více trendy.

Opakuje se to stále: Firma uspěje s herním trhákem, roste jako blázen, novináři ji oslavují, vstoupí na burzu – a všichni se ptají: Co bude další hit? Jenomže i když se vývojář snaží ze všech sil, druhý úspěch ne a ne přijít. Proto dokolečka recykluje původní hru – a čím déle to dělá, tím víc se zdá, že už s další peckou nikdy nepřijde.

Když začaly klasickým médiím mizet diváci a čtenáři, odborníci zkoumali hlavně to, jak tento propad zastavit. Většina z nich si nepoložila otázku, kam odcházejí a co dělají. Až když se začalo mluvit o milionových výdělcích úspěšných letsplayerů, všiml si i svět konzervativních médií, že jim „uprostřed Hollywoodu tak nějak vyrostla sopka“.

Na internetu je všechno zadarmo. A je toho tolik, že už i piráti začínají mít problém s klesajícími výnosy... Kdo to všechno zdarma dělá a co z toho má? Velké společnosti utrácejí miliardové částky za projekty, které nevydělávají. Proč? Kudy z nás ty peníze oklikou dostanou? Jak dlouho to ještě může takto fungovat?

Před mnoha lety, kdy internet sloužil ještě k vědeckým, vojenským a seriózním účelům, před záplavou pornografie a pohořími spamu, bylo informací poskrovnu a recenzování proto bylo důležité a vážené. Každý nový PC, software a nebo hra rozebírali recenzenti, kteří se touhle prací docela slušně uživili a mezi nimi panovala spokojenost, protože do pracek dostali to nejnovější a nejfajnovější.