Čtení se přeceňuje. Je vůbec problém, že lidé nečtou? | Kapitola 2

V okamžiku, kdy čteme děsivé zprávy o úpadku úrovně čtení, bychom tedy měli vzít v potaz, že všeobecná gramotnost je tu s námi zhruba 250 let a že o ni většina lidí pravděpodobně sama ani nestála. To ostatně vidíte i na tabulkách gramotnosti ve světě: Pouze tam, kde je školní docházka povinná, překračuje 90 %, v zemích, kde nefunguje, se poměry blíží spíš středověku. Podstatně zajímavější otázkou než tou, co se stane se společností, která přestává číst, je otázka, jak vlastně fungovaly společnosti předtím, než se čtení a psaní stalo normou. Zdá se, že pokud jste primárně zemědělská anebo pastevecká kultura, tak vám ve vesnici či klanu stačí někdo, kdo za vás obstarává agendu, ostatní se prostě učí praktické zkušenosti sami od sebe: Při pasení dobytka v Jižním Súdánu vás čtení Vergilia v originále nevytrhne.

Kolem toho panuje kolem písma řada úsměvných miskoncepcí. Velmi mě baví, když někdo srovnává moderní emoji komunikaci s hieroglyfy a tvrdí, že se vracíme k tomuto „úpadkovému písmu“. Nic není dále pravdě: Hieroglyfy jsou velice komplikovaný slabičný systém s obrovským množstvím variant zápisu, protože při jejich psaní se zohledňovala i estetika. Jednak jste si mohli vybrat směr psaní (to se určovalo podle orientace hlav postav), dále vertikální nebo horizontální psaní a také jste si mohli vybírat mezi různými variantami zápisu, který se řídil pozoruhodným pravidlem, že se psalo tak, aby to bylo hezčí. Díky tomu hieroglyfy fungují i na lidi, kteří jim vůbec nerozumí – a velmi snadno rozeznáte věrnou kopii starého textu od moderní repliky, kterou zfušoval někdo, kdo pravidlo o typograficky krásném zápisu a estetickém lámání textu vůbec nezná. Díky výsledné eleganci, anebo chaosu se to dá rozeznat extrémně snadno.

Podstatně efektivnější bylo klínové písmo, které se snadno otiskovalo do hliněných destiček. Šlo o systém tak rychlý a úsporný, že se jím psalo v celé řadě jazyků od akkadštiny po chetitštinu – a díky tomu, že hliněné destičky byly z hlíny, tak pokusy o zkázu přežilo pozoruhodné množství knihoven, protože v ohni se usušené destičky navíc vypálily. Egypťané to měli složitější, protože aby kněží mohli psát efektivně, museli vyvinout zjednodušenou verzi hieroglyfů (hieratické písmo), které se s postupem času zjednodušilo do ještě šílenějšího démotického písma, které vypadá jako taková prdlá arabština, akorát je u toho zatraceně těžké poznat, co znamená co. 

My máme situaci díky fonetickému písmu velice zjednodušenou – a na rozdíl od anglofonních zemí dokonce až tak, že si z nich omylem děláme srandu. Narážím znovu a znovu na lidi, kteří se pobuřují nad „americkou negramotností“ a ohánějí se tím, že asi 15 % populace je tam funkčně negramotná, ale to souvisí s tím, že angličtina má psanou a mluvenou formu, které na sebe moc nepasují, takže se děti musí učit efektivně jazyky dva. 

Proto tam mají „spelling bees“, soutěže v hláskování zápisu slov, což u nás vůbec nemáme, a proto to nechápeme. Také proto tam mají různé teorie o tom, jak děti učit číst, protože dítě, které čte anglicky zapsané slovo a předčítá ho nahlas, efektivně překládá psanou angličtinu do mluvené angličtiny. Pokud chcete vidět, jak to vypadá, když někdo umí jenom mluvenou verzi a pokouší se ji foneticky zapsat, podívejte se například na zprávy z messengeru, které posílá někdo z méně vzdělané části společnosti. 

Tohoto problému jsme u nás ušetřeni, protože u nás víceméně píšeme foneticky a jenom se trápíme s tvrdým a měkkým „y/i“, což trápí školáky natolik, že někteří progresivisté radili, abychom se toho zbavili a psali foneticky úplně všechno. Takže to asi k tomu, že Američané jsou nevzdělaní – mají to prostě jenom o poznání těžší.