Čtení se přeceňuje. Je vůbec problém, že lidé nečtou? | Kapitola 4

Věc se má tak, že mozek je flexibilní struktura a formuje se podle toho, jak ho používáte. Pokud je pro vás vrcholem poznání memorování Ilias a Odyssei, tak asi budete mít dobrou paměť, ale moc toho nevymyslíte. Pokud si budete hrát s konstruktivními hrami, tak asi neokouzlíte okolí znalostmi, ale budete mít vyšší obecnou inteligenci a schopnosti něco vymyslet a sestavit. Pokud se necháte vychovávat digitálními technologiemi, tak budete mít degradovanou dlouhodobou pozornost, ale budete zvládat velké objemy informací. 

Otázka je, co se vlastně hodí k přežití. Survivalisté se celoživotně připravují na přežití v případě rozpadu společnosti, umí si vybudovat zemljanku a vypěstovat si vlastní brambory, ale pokud nedojde k rozpadu společnosti, je to spíš takové hezké hobby. Klasická výuka počítá s tím, že většina informací je dlouhodobě stálá, což už dnes prostě není pravda – dnes se hodí spíš schopnost trvalého učení se než encyklopedické znalosti toho, co platilo před padesáti lety.

A teď do toho přichází AI – a to, jaké bude mít důsledky pro to, které schopnosti budou pro vaše přežití důležité, je opravdu zásadní otázka. Garantuji vám, že ještě před deseti lety by nikoho nenapadlo, že vzestup AI ohrozí hlavně znalostní práce, ty se považovaly za typicky lidské. Levicové teorie vůbec s nástupem AI nepočítají, ty tradiční dokonce považovaly lidské schopnosti za natolik unikátní, že jsou zcela nenahraditelné. (Kyselé hrozny Noama Chomskyho jsou v tomhle směru naprosto symptomatické.)

Dříve se za ideál považovalo „vědět něco o všem a všechno o něčem“, tedy být hluboký specialista, což se ale ukázalo jako hodně riziková věc už před příchodem AI: Náhlá technologická změna vás mohla doslova vymazat, asi jak se stalo operátorům sálových počítačů. Čím více jste byli specializovaní, tím větší bylo riziko, že prostě nenajdete místo v oboru. Dnes se to děje například u „zbytečných titulů“, které vznikají na Západě: Můžete například narazit na pláč nových absolventů archeologie, že nejsou schopní sehnat jakoukoliv práci v oboru, což je například v USA tristní o to více, že musí splácet studentské půjčky.

Dnes se razí koncept „širokých znalostí“, což je ale něco, co nefunguje tak jednoduše, jak si asi proponenti této teorie představují. Navíc žádný člověk nikdy nebude schopen v oblasti širokých znalostí konkurovat velkým AI modelům, které se učí na o několik řádů větším množství materiálů, než by kdy zvládl jakýkoliv člověk. Nikdo nemá ŽÁDNOU šanci.

Interdisciplinární čtení a psaní

Čistě pro pobavení jsem nechal ChatGPT, aby mi vysvětlil koncept assembleru ve formě hexametrické epické básně ve stylu Homéra. Dopadlo to takto:

Zpívej, ó Múso, o řeči kovových srdcí a proudů,

která se rodí z jisker, kde křemík jak skála se leskne.

Neb ztichlý stroj, jenž v hlubinách temného kovu dříme,

nerozumí lidským slovům ni měkkému dechu básní,

nýbrž jen znamením prostým, jež v dvojím rytmu se střídá,

v nule a jedné, jak bubny, když vojska k zápasu svolá.

Tu však povstal tlumočník mezi člověkem a strojem,

řeč, již smrtelník vysloví, a kov ji bez prodlení chápe.

Assembler jméno mu dáno, jak hlasatel krále v poli,

jenž vezme úmysl mysli a v rozkaz pevný jej změní.

„Přesuň,“ praví, a registr jak bojovník zvedne zbroj svou,

„Přičti,“ a číslo se k číslu jak druh k druhovi přidá.

Krátká jsou slova ta, stručná jak výpad ostrého kopí,

žádná zbytečná ozdoba, žádný kruhový příběh.

Každý příkaz jest čin, jenž dopadá v srdce jádra,

každý skok náhlý jak hrdina, jenž přes štíty vpřed se vrhá.

Tak mluví řeč bez závoje, bez milosrdných ochran,

nahá a jasná jak oheň, jenž z kovadlin šlehá vzhůru.

V nitru pak malé schrány, registry jménem je zveme,

rychlé jak poslové bohů, co přes bojiště se ženou.

Paměť je širé to pole, kde leží tisíce hodnot,

procesor vojevůdce, jenž takt i pořádek drží.

Kdo v assembleru káže, ten stojí tváří v tvář moci,

bez štítu vyšších řečí, jež chyby zahalí tiše.

Neb jediný omyl malý jak kámen pod nohou skrytý

může pád přivodit náhlý a dílo v prach rozmetati.

Však kdo jej zkrotí a pozná řád proudů i toků,

ten slyší tep stroje samého v rytmu kovového srdce.

Tak pějme o řeči této, jež blízká je jádru světa,

kde člověk a chladný automat v zápase i svazku dlí spolu.

Vypadá to jako blbost, ale já vám garantuji, že tohle není něco, co by napsal jakýkoliv člověk, protože ti, kteří chápou assembler, většinou neznají Ilias a neumí psát v hexametru, zatímco ti, kteří znají klasiku, obvykle nechápou technologie, natož aby je dokázali popsat příměrem v klasickém stylu. Jazykové modely umí oboje, takže jsou schopné tento „široký problém“ vysmrknout na první pokus. Takže ne, v oblasti „širokého poznání“ moc šancí nemáme.