Čtení se přeceňuje. Je vůbec problém, že lidé nečtou? | Kapitola 3

Skutečný problém s psaním je v tom, že spoustu lidí čtení a psaní nebaví a úspěšně fungují tak nějak bez něj. Od počátku vzniku uživatelských rozhraní (UX) se pracuje na tom, aby se stroje daly ovládat i bez schopnosti dekódovat nějaký ucelenější text, což se nám daří, jak potvrdí každý, kdo pozoruje předškolní děti, které suverénně ovládají domácí elektroniku, aniž by uměly číst. Dělají přesně to, co se pokoušeli navrhovat jako alternativu ke čtení někteří američtí odborníci, totiž odhadují, co které nápisy znamenají, aniž by je dokázaly skutečně přečíst. 

To je systém, který je celkem běžný a který vám například dovoluje řídit německé auto, aniž byste sami museli umět německy: Něco řeší symboly, něco zkratky a jejich umístění, ze kterých odhadnete, co asi znamená co. To všechno slouží k omezení kognitivní zátěže, protože čtení je kognitivně náročné, což například u ovládání strojů nechcete. A přesně takhle inženýrská psychologie navrhovala ovládání strojů po většinu 20. století – a v té době nikoho ani nenapadlo tvrdit, že jednodušší a přehlednější ovládací panel z vás dělá blbce, místo toho, abyste se příjemně cvičili ve vysoké kognitivní zátěži.

A v tom je onen zajímavý předpoklad, totiž předpoklad, že vysoký objem učení rovná se vysoké kognitivní schopnosti. Jedna z teorií inteligence předpokládá, že vše je jenom výsledek učení – a tedy by mělo platit, že čím více se učíte, tím více byste měli být inteligentní. Vedlejším efektem je další předpoklad, že vysoká inteligence vede k vyšší životní úspěšnosti, což platí u statistických celků, ale ne u jedinců. (U nich dokonce existuje negativní vztah mezi opravdu vysokou inteligencí a životní úspěšností, protože extrémně inteligentní jedinci nežijí v úplně stejném světě, jako žije běžná populace.)

Před zavedením všeobecné školní docházky se dost zásadně lišila výuka a příprava na život podle toho, jestli jste byli z bohaté rodiny (tam jste obvykle měli osobního učitele) nebo jste byli svobodní (ti se v Římě učili v základní škole zvané ludus) nebo jste byli nesvobodní (a tam vás typicky připravovali na to, co jste měli dělat). Celý ten systém docela fungoval, protože když jste něco potřebovali zařídit, zašli jste si za specialistou asi tak, jako když dneska jdete za právníkem.

Dnes se stále řídíme modelem výuky zavedeným za Rakousko-Uherska, tedy modelem založeným na memorování faktů. Většina věcí, které učíte memorováním, jsou docela kraviny – například pokud vás zajímá historie, je tisíckrát lepší sledovat kanály jako HistoryMarche než se vzdělávat ve škole seznamy jmen, míst a letopočtů. Praktická výuka mizí – s velkým překvapením jsem zjistil, že se před lety odstranila branná výchova, což byl jeden z nejpraktičtějších předmětů na základce – a dnes se nahrazuje letákovou kampaní, která vás vážně moc neosvítí.