Dronová válka: Jsme na šikmé ploše? | Kapitola 6

Drony přinášejí mnohé otázky. Zatím se řešil hlavně problém „targeted killing“, tedy v podstatě cíleného atentátu prováděného dronovým útokem mimo právní systém. Rozsáhle se tomuto problému věnuje Wikipedia, stojí to z větší části mimo dronový problém, ale drony s globálním dosahem mu dávají schopnost zasahovat cíle i na cizím území. 

Rozsáhlé jsou politické implikace: Zatímco v USA mají dronové údery širokou podporu až třech čtvrtin veřejnosti, zbytek světa s nimi většinově nesouhlasí (což souvisí s tím, kdo na koho střílí a kdo přitom riskuje). Rozsáhlé problémy přináší to, čemu se poeticky říká vedlejší škody (collateral damage), tedy že i při racionálně zdůvodněném zásahu občas zabijete někoho navíc, což nesmírně poškozuje vaši reputaci – spolu se „srabáckým vedením“ války, jak řeší Eye in the Sky (2015). 

Západ se pro omezení vedlejších škod pokouší vyvíjet extrémně přesné zbraně, jako je scifi vypadající „raketa s meči“ AGM-114R9X. Jde o vysoce přesnou řízenou střelu, která byla vyvinuta patrně v roce 2011. Pro zničení cíle nepoužívá trhavinu, ale výsuvné čepele, takže při zásahu oběť rozseká kinetickou energií. Jde o zbraň specificky navrženou pro atentáty v oblastech s civilním obyvatelstvem – a byla potvrzena při útoku 17. června 2020 na automobil al-Badáwího v Sýrii.

Přestože je dronová válka občas interpretovaná jako jednostranně traumatizující pro oběti útoků, ve skutečnosti i operátoři dronů mohou trpět PTSD (posttraumatickou stresovou poruchou), zvláště v případě, že se ukáže, že zasažený cíl nebyl validní a omylem byli zasaženi civilisté. Špatné zpravodajské informace, nepřehledná situace a další faktory mohou vést k válečným zločinům, kterým se dá těžko předejít, protože z dálky prostě nevidíte cíl přesně. Pravidlo „zasahujte jenom cíle, které dokážete identifikovat“, zde prostě neplatí.

Operátoři dronů mohou trpět pochybami o legitimnosti cílů a motivů pro útoky, o tom, zda byly zasaženy legitimní cíle, zda neporušili mezinárodní válečné právo a nestali se tedy válečnými zločinci. Velmi problematické jsou rovněž „double tap“ údery, kdy po prvním úderu následuje druhý na to samé místo: Počítá se s tím, že se „šéfům“ pokusí pomoci jejich „podřízení“, v řadě případů ale byli zasaženi členové záchranných jednotek, tedy hasiči, zdravotníci či nezúčastnění civilisté, kteří jen chtěli pomoci.

Zatímco při klasickém leteckém útoku pilot po úderu uniká a je obvykle zaneprázdněn snahou dostat se do bezpečí, operátor dronu pozoruje následky v reálném čase včetně požárů a teplotních stop po krvi či částech lidských těl, sledují jejich umírání. 

Pozice dronového operátora má oproti pilotům v armádě menší respekt a je zde i obava z vyjevení totožnosti a možné pomsty přeživších, kterou řeší například psychologický thriller Drone (2017). To všechno jsou faktory, které znamenají velkou psychologickou zátěž pro normální, duševně zdravé lidi, pro které je to jen práce a necítí vůči cílům žádnou zvláštní nenávist.

Psychologická zátěž pro operátory může být ve finále faktorem, který nás posune k autonomním zabijákům. Zatím stále platí systém zodpovědnosti (kill chain), který jasně definuje, kdo je za co zodpovědný a je možné identifikovat, kdo co rozhodl a kde se stala chyba. Autonomizace dronů by mohla část zodpovědnosti přenést na stroj, což může být alespoň v určitém kontextu zjednodušení – velmi, velmi problematické zjednodušení.