Dvojí život hrdinů dnešní doby | Kapitola 3

Zanechme ale úvah o stále se akcelerujícím procesu, kdy je jeden bídný tvůrce nahrazen ještě horším, tedy v podstatě deevoluci obsahu. Ve skutečnosti mě zajímá něco jiného: Je možné, aby tvůrce neuvěřitelně hloupého obsahu byl ve skutečnosti inteligentní? Je možné, aby video hysterka byla ve skutečnosti moudrý a rozvážný člověk? Je možné, aby někdo žil dlouhodobě život, ve kterém má minimálně dvě zásadně odlišné osobnosti, mezi kterými se přepíná se stejnou lehkostí, jako pacienti se syndromem split personality, který jsme mohli vidět například v horroru Identity (2003)?

Velmi často se opakuje podivuhodná hláška: „To, že jsem na YouTube vulgární, to že se navážím do ostatních, to nejsem já, takový já nejsem. Je to jenom role, je to jenom youtubová persona, není to osobní.“ Ale je to vůbec možné?

Herectví je založené na empatii a na schopnosti zanořit se do zcela odlišné osobnosti. Někteří herci to úplně neřeší, známá je například hláška Spencera Tracyho „Naučte se svůj text a snažte se nenarážet do nábytku.“ Jiní podstupují komplexní přípravu pro vstup do role, která někdy zahrnuje nejenom fyzický trénink, fyzičku, boj, ale také nátlakové metody, vojenský trénink, přežívání v přírodě a další přípravu, která je má naladit do stavu, ve kterém se nacházejí hrdinové filmu. Legendární je například nátlak, který při natáčení filmu The Shining (1980) vyvíjel Stanley Kubrick na herečku Shelley Duvallovou, kterou systematicky urážel, ponižoval a přehlížel, čímž z ní vyrobil naprosto věrohodnou psychickou trosku. Herečka si na jeho přístup stěžovala i později – takové metody prostě zanechají následky.

Důsledky hraní rolí se liší člověk od člověka. Pro některé herce může hraní fungovat jako terapie, hlavně v případě, že mohou odblokovat potlačované emoce. V jiných případech se ale mohou dostavit nepříjemné důsledky, jako je emoční vyčerpání, únava, nespavost, úzkost, případně může dojít až ke zhroucení. A to se bavíme o hraní, které se odehrává v určitém kontextu, jako je jeviště, nahrávací plac a podobně.

Jak to funguje v případě, že hrajete zcela odlišnou osobnost každý den dlouhé hodiny? Když nahráváte denně několik videí se svojí internetovou personou anebo když celé hodiny streamujete? Je skutečně možné, že si zachováte svoje já, i když každý den trávíte celé hodiny v cizím já? Můžete zůstat klidní a pohodoví, zatímco vřeštíte do mikrofonu jako opice?

Osobně tomu nevěřím. Youtubeři, se kterými jsem se setkal, byli ve skutečnosti docela podobní svým osobnostem, které údajně hrají. Ti, kteří jsou ve videu cáklí a ztřeštění, bývají takoví i v reálu. Ti, kteří mají soudné názory, bývají obvykle také soudní, jenom k tomu ve videu přidávají dramatický podtón. Ti, kteří vystupují ve videu slušně, jsou vcelku učesaní i v reálu. Neříkám, že ti, co vystupují ve videu slušně, mimo kameru nevypustí z pusy nějakou nadávku, ale zatím jsem neviděl nikoho, kdo se chová před kamerou a mimo kameru diametrálně odlišně. Možná opravdu existují takoví, kteří se v civilu chovají zcela jinak než ve videu, ale podle všeho je jich málo.