Tato technika, zkráceně označovaná jako V-Sync, se stala často zmiňovaným pojmem především mezi hráči. Jejím cílem bylo odstranění jednoho z nejpatrnějších problémů panelů s fixní obnovovací frekvencí – tearingu.

i Zdroj: Pctuning

Než se pustíme k vyšším technikám bufferování, tak se musíme podívat i na onen magický V-Sync. Ten je totiž poměrně dost závislý na bufferování snímků a taky právě tyto zásobníky a jejich vlastnosti způsobují největší problémy vertikální synchronizace. O co tedy jde? V-Sync je metoda řízení činnosti grafické karty takovým způsobem, že produkce snímků je synchronizována s obnovovací frekvencí monitoru. Tím se odstraní jeden z nejviditelnějších problémů nesynchronizovaného renderování a vykreslování – tearing.

i Zdroj: Pctuning

Mějme 60Hz monitor a grafickou kartu, která produkuje snímky s frekvencí 40 až 80 fps. Dokud karta pracuje na snazších snímcích – těch, co stíhá vykreslit od 60 do 80 za vteřinu, tak je vše skvělé. GPU prostě vždy vyčkává na dokončení zobrazování snímku na monitoru a pak se pustí do přípravy dalšího. Důsledek tohoto chování je, že monitor na 60 Hz je synchronizovaný s GPU, které produkuje 60 fps. Takto to funguje u double bufferingu.

Problémy ale na sebe nedají dlouho čekat. Co se stane, když GPU začne renderovat obtížnou scénu, kde fps klesnou pod 60? U double bufferingu dojde k nepříjemné věci.

i Zdroj: Pctuning

I malé zpoždění snímku pod hranici obnovovací frekvence vede k tomu, že se musí pozdržet vykreslení do dalšího obnovovacího cyklu. To znamená, že se nám fps sníží na polovinu obnovovací frekvence – 30 fps. A to je krutá rána do plynulosti, 30 fps je snad už pro každého dosti nepříjemnou hodnotou, a to není to nejhorší. Problém je především v prudké a skokové změně, která je při změně snímkové frekvence ze 60 na 30 fps velmi citelná.