Hele, člověče, dáme pokec! | Kapitola 4

Se samotným pojmem inteligence jsou potíže, protože zvláště moderní lingvisté věří, že inteligence je schopnost specifická výlučně pro lidi. Někteří z nich dokonce zastávají představu, že u zvířat nelze o inteligenci vůbec mluvit, přestože je možné inteligenci zvířat určitým způsobem objektivně měřit – lze například srovnávat, jak rychle jednotlivá zvířata dokážou překonat překážky na cestě za potravou. Tito lidé jsou přesvědčeni, že pro inteligenci je typické, že si subjekty stanoví cíle, formulují si model k řešení, ten vyřeší a v praxi ho pak realizují. Je to hodně školometský přístup k řešení problémů (tím se myslí, že takto vás to učí na škole).

Problém je ale v tom, že podle této definice není inteligentní ani řada lidí. Dále se opomíjí ještě důležitější aspekt, který krásné abstraktní hry s inteligencí jaksi kontaminuje, totiž motivace. Inteligence bez motivace poněkud postrádá smysl a je docela dobře možné, že v případě reálné inteligence nelze motivaci z hodnocení vůbec vysekat. Nejjednodušším příkladem je právě řešení úloh spojených s dosažením jídla:

Pokud budeme měřit čas k dosažení potravy, tak se nám jako inteligentnější bude jevit zvíře, které je hladovější, protože se prostě bude víc snažit. Zvíře, které je nažrané, nebude plýtvat časem a energií k pouhé potěše experimentátora a proto se bude jevit jako méně inteligentní. Podobně naměříme vyšší inteligenci u člověka, který je motivován investovat do vyřešení testu vyšší úsilí než u toho, kterému je výsledek zcela ukradený.

Nebo zformulujme tento příklad ještě jinak: Je inteligentnější člověk, který zaplatí za test inteligence v Mense, anebo ten, který odmítne jako zbytečný a věnuje svůj čas k tomu, aby vydělal nějaké peníze? Trable s inteligencí jsou v tom, že její měření je odvozeno ze schopnosti překonávat standardní problém za standardní situace, kde lze měřit úspěšnost, rychlost a podobně. To se v reálné situaci objevuje v podstatě jenom v umělých prostředích, jako je armáda anebo školství, kde lze subjekty komandovat, co mají dělat.

V ostatních případech se ukazuje, že lidé dokážou problémy řešit třeba tak, že je delegují na jiné, či je nějak zamluví (čemuž se říká sociální inteligence), problém zcela obejdou nějakým netradičním způsobem (tomu se říká kreativita), anebo se mu úplně vyhnou, čemuž se neříká nijak, protože se to těžko měří, ale z hlediska přežívání je to zcela validní strategie.

Zásadní námitkou proti konceptu Turingova testu je to, že nijak nesouvisí s inteligencí tak, jak s ní pracují IQ testy a dokonce ani rozšířený koncept, kde k ní přimícháme motivaci a hodnotíme celkovou úspěšnost. Jde o emulaci lidské přirozenosti, tedy spíše sociální a emocionální inteligence. Místo oduševnělé diskuse Eugene Goostman zaplaví partnera mírně nesouvislým, ale zábavným žvatláním. V podstatě svádí hodnotitele z cesty tím, že upoutá jejich pozornost na něco jiného a zabaví je, asi jako když vám prodejce s nižší inteligencí vypráví zajímavé historky v pokusu vnutit vám zboží, které nechcete. Je to určitá forma inteligence, ale rozhodně nemá nic společného s řešením problémů.