Herní sluchátka: na co si dát pozor při jejich výběru | Kapitola 3
Seznam kapitol
Byl jsem zmocněn, abych napsal neformální manuál, jak se vyznat v té hromadě funkcí všemožných herních sluchátek. Vrazili mi do ruky echt vymakaný aparát, abych měl něco, na čem demonstrovat, a řekli piš! Samozřejmě jsem se jako správně lenivý redaktor ihned ukryl za bukem, ale nepomohlo to a tak jsem článek nakonec vypotil.
Komfort
Tady není o čem diskutovat, komfort je jasně nejdůležitější vlastnost vůbec. K čemu by byly špičkově hrající slechy, když byste je po pěti minutách museli servat z hlavy i se skalpem? Pohodlí především! Bohužel bez vyzkoušení, co vaše lebka snese, je těžké vybírat. Někdo má místo hlavy špendlíkovou hlavičku, jiný medicinbal, další nemá hlavu vůbec (to platilo hlavně za doby již zmiňovaného Husa, ale pak můžete starosti s komfortem klidně hodit za hlav(o)u).
Pohodlný aparát musí mít dostatečně pružný a vypolstrovaný náhlavní most, který bude mít přiměřenou tuhost. Příliš volný nepřiplácne mušle k hlavě a sluchátka budou na mozkovně plandat a padat. Pokud je zase moc tuhý, bude vám uši a hlavu celkově drtit tlak Mariánského příkopu. Otlaky, odkrvené uši a vylezlé oči z důlků svědčí o špatném výběru. Není radno ani podceňovat způsob, jakým se náhlavní most opírá o myslivnu. Kus surové ocelové páskoviny je vhodný spíš na mučidla, čím měkčeji je most vycpaný, tím lépe. Méně invazivní je řešení, jaké nabízí Arctis. Přes náhlavní most je natažen pružný látkový pásek, který na hlavně skoro není cítit, a zároveň jeho šponováním posouváte mušle nahoru dolu. Šikovné.
Hodně můžou zachránit pohodlné a dostatečně měkké náušníky, ale stejně tak můžou nošení ještě zhoršit. Většina herních sluchátek jsou circumaurální, tedy že mušle kryjí celé ucho. Od toho se odpíchneme. Takový dobře stavěný náušník by měl trochu kopírovat tvar ucha, čili být oválný a dostatečně velký, aby se pod něj obyčejné plachtoví vešlo. V případě kulatého náušníku je velká šance, že z pod něj bude vyčumovat boltec a lalůček a budou tak zbaveny veškeré krve. Řešením je ucho srolovat jako hořickou trubičku, nebo pořídit přístroj, který dbá na lidskou anatomii.
Jiná záludnost je v samotném materiálu náušníků. Narazit se dá na koženku nebo různě jemnou látku. Koženka sice budí dojem většího luxusu, ale časem popraská a oloupe se jak fasáda. Navíc je pod ní sauna a ušiska se víc potí. Látka mi v tomto směru přijde lepší varianta, je vzdušnější, na dotek příjemnější (taky nosíme látkové spoďáry, ne koženkové) a nemá tak krátký poločas rozpadu.
Což neznamená, že ji nemůžeme zcela náhodně roztrhnout svým pařátem. Pozornost si zaslouží i vnitřní výplň náušníků. Drtivá většina zařízení používá nějakou formu molitanové/pěnové výplně, někdy třeba paměťové. Doporučoval bych volit co nejměkčí variantu, ale do té míry, aby se mušle nepropadly až na lebku a netlačily svou konstrukcí. A samozřejmě, čím více se dá s mušlemi kroutit a všelijak je otáčet, tím lépe a tím je větší pravděpodobnost, že si sednou i na neforemnou dýni.
Všechny zmíněné a dobré vlastnosti v sobě ukázkový Arctis kombinuje. Má oválné mušle, látkové náušníky, široké kroutící možnosti a pružný náhlavní most, který na hlavě sedí skrz lehký pás. Jak jsem ale pohodlný, požaduji po inženýrech ze Steelseries, ať udělají mušle ještě větší. Pořád musím ucho tu a tam přiohnout (někteří z nás mají holt velké radary).
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
