Historie Amigy: Hlavně neztratit stopu! | Kapitola 2

Mehdi Ali, generální ředitel firmy, si uvědomoval, že vývojové oddělení nefunguje zrovna nejlépe. Sice firmu v podstatě tuneloval vyplácením skvělého platu sobě i správní radě, nicméně chtěl, aby tato příjemná situace mohla pokračovat i v dalších létech. Sám přitom počítačům vůbec nerozuměl, takže zcela logické bylo najít někoho, kdo by mu v tomto ohledu mohl být oporou. A kde hledat jinde než v nejslavnější počítačové firmě – IBM?

Proto najal Billyho Sidnese, zprvu jako manažera PC produktů, ke kterým měl pochopitelně nejblíže. Sydnes byl v IBM členem původního týmu, který vyvinul IBM 5150, tedy to úplně první písíčko, které stálo na začátku platformy, jež měla změnit svět. Později Sydnes vedl tým, který vyvinul neúspěšný IBM PCjr, což už taková sláva nebyla, spíše propadák. Těžko říct, zda si Ali byl této skutečnosti vědom. Možná ano, protože PCjr byl pokusem o proniknutí do hájemství levných domácích počítačů, což se Sydnesovi mohlo u Commodore hodit.

IBM PCjr – počítač, který se opravdu nepovedl

Sydnes kromě oficiálního pověření dostal v podstatě tajný úkol – zjistit, kde je ve vývojovém oddělení firmy Commodore chyba. Měl tajně engineering sledovat a dát Alimu doporučení, co by se mohlo zlepšit. Z toho důvodu si od dosavadního neoficiálního šéfa Jefa Portera vyžádal takovou drobnost – jak to on sám asi chápal. Organizační strukturu, ze které by pochopil, jak je vlastně oddělení sestavené. Jenže ukázalo se něco pro něj z korporátního IBM nepochopitelného – nic takového totiž v Commodore neexistovalo. Porter musel příslušný dokument sám dle své zkušenosti vypracovat. Už tento detail ukazuje, jak byl vývoj ve firmě řízen.

Když si vše Sydnes prostudoval, nestačil se divit. Struktura byla naprosto chaotická, takže bylo zcela pochopitelné, že vývoj ve firmě pokulhává. Mehmeda Aliho Sydnes upozornil, že engineering nemá vůbec žádný střední management mezi nejvyšším vedením a vývojovými týmy. Ty mimochodem obvykle ani nikdo nevedl, projektový manažer byl ve firmě neznámým pojmem. To samozřejmě vedlo k tomu, že vývojáři nad sebou neměli kontrolu, a naopak vedení firmy netušilo nic o problémech a skluzech ve vývoji. Nakonec se Ali rozhodl pro zvolení Sydnese za šéfa vývoje a ten si k sobě jako zástupce vzal bývalého kolegu z IBM Lewise Eggebrechta.

Fakt, že na tak vysokých pozicích se ocitli lidé z IBM, vzbuzoval mezi inženýry Commodore nevoli. Trošku to přitom připomínal pohled Brňáků na Prahu, který je taktéž vyhrocený, zatímco opačně to tak úplně neplatí, Pražáci tuto rivalitu téměř nevnímají. Proto i tito dva bývalí zaměstnanci Velké Modré moc nechápali, proč je problém jejich zkušenost ve velkém korporátu – oni ji brali jako pozitivní. Sám Sydnes byl vývojáři velmi podceňován a svorně nenáviděn. Nejraději by nenáviděli i Eggebrechta, jenže tam byl problém – zatímco Sydnes byl průměrným inženýrem, Eggebrecht byl špička oboru, takže si brzy získal sice neochotný, ale funkční respekt.

Eggebrecht celkem rychle pochopil, kde je problém. Doporučil Jeffu Porterovi metodický přístup z IBM. Místo živelného a spíše neřízeného postupu je třeba před výrobou jakýchkoliv prototypů a vzniku nových projektů nejprve připravit detailní specifikace produktů a ty nechat schválit managementem. Došlo tedy k něčemu, co doposud nebylo zvykem – místo aby si inženýři mohli vyvíjet to, co je tak nějak bavilo, a to bez ohledu na skutečnou užitečnost těchto produktů, Sydnes s Eggenbrechtem postupně zlepšili organizaci vývoje a omezili plýtvání zdroji, což si firma opravdu nemohla dovolit. Bohužel přišli pozdě.