Jak se počítačovalo za bolševika: Buduj vlast, posílíš mír! | Kapitola 3
Seznam kapitol
Staří zarytí bolševici i jejich mladí internacionálně neomarxističtí pohrobci rádi mluví o tom, jak to bylo za socialismu lepší, tedy až na nějaké ty drobné chyby. Nemíním se zabývat politikou, ale rád bych zavzpomínal na to, jak se počítačovalo za soudruha Husáka, jaké to bylo po převratu a jak jsme na tom dnes.
Počítače se do škol dostaly až po roce 1985, v našem případě šlo o IQ 151 ze ZPA Nový Bor. Počítač přišel pozdě, první verze byly nespolehlivé, stroje přicházely na školy pomalu – a co hůř, u menších škol byl problém v tom, že učitelé nebyli na příchod počítačů vůbec připraveni.
IQ 151 na výstavě Game On.
Na základce, na kterou jsem chodil, vypadal příchod počítačů tak, že rok před příchodem prvního „íkvéčka“ dostali obrázek s popsanou klávesnicí, základní manuály – a to bylo vše. V řadě případů tak tíha elektronizace školství dopadla na ramena technicky vzdělanějších žáků. Alokace počítačů do výuky mířila spíš na střední školy a odborná učiliště, na základky se počítače dostaly později.
Žáci z kroužků elektrotechniky obvykle znali základy binární matematiky, logiky, kombinatorických obvodů a elektrotechniky obecně. Počítače ale představovaly zcela novou kvalitu, hlavně díky tomu, že se velice rychle přenesly z velmi technických udělátek typu Sinclair MK 14 (1977) či u nás PMI 80 (1982), které se programovaly hexadecimálně – a dostaly se k domácím počítačům s vyššími jazyky jako BASIC a PASCAL. Ty už nevyžadovaly vzdělání v elektronice, ale běžní učitelé s nimi neměli vůbec žádné zkušenosti, takže počítačové vzdělávání obvykle i nadále fungovalo ve spolupráci s nadšenci anebo pracovišti, kde o počítačích už něco věděli.
ZX Spectrum na výstavě Game On.
Oproti světu jsme byli v počítačích asi šest let nazpět – a to mluvím o technologii, ne o dostupnosti. Dostupnost počítačů pro domácí použití byla naprosto tragická – jak jistě chápete, když se počítače nedostávaly ani na školství, pro domácnosti nebyly prakticky vůbec. Za socialismu existovaly dva hlavní kanály, jak se mohly „světové“ počítače dostat do rukou jednotlivců: Přes podniky Tuzex, které prodávaly dovezené počítače za bony a potom individuální dovoz či pašování. Tuzex vozil několik vybraných typů, typicky Atari 800, individuální dovoz pak přivezl přepestrou směsku, v níž dominovaly počítače Sinclair ZX 81 a Sinclair ZX Spectrum dovážené ze Západního Německa.
Podniky Tuzex byly bizarním fenoménem, který sloužil k tomu, aby obyvatelstvo nesušilo cizí měny doma. Občané je museli povinně směnit za bony (odběrné poukázky), které v Tuzexu fungovaly jako platidlo – s československými korunami jste tam nepochodili. Systém, kdy v zemi efektivně existovaly dvě měny, masově zneužívali veksláci, jejichž role v ekonomice je zobrazena ve filmu Bony a klid (1987). Ve filmu ostatně padne hláška, že díky činnosti veksláků se dostanou počítače do rukou talentů, což je přece správně. Podle údajů Tuzexu bylo jen v roce 1988 prodáno přes Tuzex 10 tisíc dovozových počítačů.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
