Jak se počítačovalo za bolševika: Buduj vlast, posílíš mír! | Kapitola 4
Seznam kapitol
Staří zarytí bolševici i jejich mladí internacionálně neomarxističtí pohrobci rádi mluví o tom, jak to bylo za socialismu lepší, tedy až na nějaké ty drobné chyby. Nemíním se zabývat politikou, ale rád bych zavzpomínal na to, jak se počítačovalo za soudruha Husáka, jaké to bylo po převratu a jak jsme na tom dnes.
Alternativu k bonům představoval dovoz ze zahraničí. Přestože bolševik ideologicky bojoval se Západem, až tak radikálně nebránil komunikaci rodin s emigranty, takže strýček anebo tetička posílali darem západní stroje, obvykle Commodory 64, ale najdeme i exotičtější stroje, jako Coleco Adam. Možný byl i individuální dovoz lidmi, kteří mohli vycestovat na Západ, obvykle tedy obchodníky či politickými představiteli, kteří kupovali a dováželi levnější stroje.
Specialitou pak byli řidiči autobusů a kamiónů, kteří běžně individuálně kupovali a pašovali počítače a to i ty, na které se vztahovalo embargo, jako byly Amigy a Atari ST s embargovaným procesorem Motorola 68000.
Dovoz byl občas rizikový, hlavně kvůli clu, jenž socialistický režim poněkud bizarně vypočítával od kilobytu paměti, takže odhadní cena šestnáctibitových počítačů dosahovala naprosto bizarní úrovně – a tedy i pálky, za které byli stíhání ti, kteří počítače pašovali a pochopitelně neclili. Rizikovost nákupu vedla k tomu, že jste si buď nechali něco pašovat jen od dobrých známých anebo se obchod realizoval přes prostředníky.
Pokud jste neměli tatínka, který cestoval ven a ani hodného strýčka v Americe, měli jste docela smůlu. Alternativy představovalo koupit cokoliv, co se v obchodní síti náhodou prodávalo za koruny (například Sharp MZ800 či Maťo, který se v ní několikrát objevil), koupit použitý stroj na inzerát anebo si postavit počítač sami. Lidí, kteří si postavili vlastní počítač, bylo překvapivě hodně – populární byly hlavně klony ZX Spectra. Nákup přes inzerát byl naprosto šílený, běžně jste oficiální cenu počítače přepláceli dvakrát – což byla opravdu mega pálka.
Ani oficiální ceny počítačů nebyly nijak příznivé. Osmibit stál typicky 7500 Kčs, což byl trojnásobek průměrného měsíčního platu (2500 Kčs) – dnes bychom se při průměrné mzdě 30000 Kč dostali k ceně 90000 Kč za základní počítač. Plus disketová mechanika přišla na to samé co počítač, diskety byly drahé – takže pokud jste náhodou počítač sehnali, velmi pravděpodobně jste ho používali s magnetofonem. Jenomže problém bylo sehnat i slušný magnetofon: Jako jediný se mi podařilo sehnat šmejd značky Elta Stereo, který měl tu vtipnou vlastnost, že při vypnutí pohybu pásky přiblížil k pásce mazací hlavu s permanentním magnetem a záznam poškodil. Pecka!
Tehdy nebyl nákup počítače o tom, že si vybíráte, co chcete: Koupili jste si to, co se koupit dalo – a to i když jste měli peníze.
Trh se softwarem neexistoval, takže pirátství nikdo neřešil, kopírovací dýchánky byly zcela oficiální. Ba co dím, za socialismu bylo běžným jevem, že velké podniky prostě kradly operační systémy a programy a úplně normálně je prodávaly jako svoje vlastní. Legendu tehdy představovaly Kancelářské stroje, které místo MS-DOS nabízely „KS-DOS“.
Je téměř nemožné srovnávat socialistickou a dnešní počítačovou scénu, protože šlo o prostředí extrémně členité, extrémně roztříštěné, založené na amatérech, ale nadšených amatérech nezřídka velice profesionálních kvalit. Panovala obrovská rivalita mezi platformami, každá z nich měla svoji vlastní scénu, nezřídka s několika odlišnými skupinami. Osmdesátá léta kombinovala obrovské množství nesourodých technologií, kdy jste v jednom podniku mohli vidět jak starý sálový počítač EC, tak i moderní dovozovou 286ku. Používalo se všechno, protože se muselo používat všechno – a používalo se to tak, jak to bylo, protože prostě neexistovala alternativa.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
