Klasická novinařina umírá. Ať žije... co vlastně?
i Zdroj: PCTuning.cz
Hry Článek Klasická novinařina umírá. Ať žije... co vlastně?

Klasická novinařina umírá. Ať žije... co vlastně? | Kapitola 4

Michal Rybka

Michal Rybka

2. 7. 2016 03:00 38

Seznam kapitol

1. Velká britská katastrofa 2. Palba od pasu 3. Termonukleární bomba doma na koleně 4. Zpravodajství z lidu
5. Já jsem médium... 6. Když staří okrádají mladé... 7. Co psali jinde...

Tenhle rok jsem očekával s napětím, protože jde o rok, kdy si i politici uvědomí existenci Google bubble, Facebook bubble a dalších informačních bublin, ve kterých žijeme. Opravdová pecka přišla s Brexitem, který rozpálil média do ruda a ukázal jejich „pravou barvu“ a také ohromně odlišný charakter informací, která jimi tečou.

Reklama

Média v současné době zažívají masivní krizi, která je způsobena hlavně příliš pomalou adaptací na změnu mediální scény. Nejviditelnější problém je financování, ale ten se týká hlubšího a podstatně dramatičtějšího jevu – totiž masivní demokratizaci tvorby informace. Dříve byla média elitářská záležitost: Vystudovali jste novinařinu, vloudili jste se do nějaké redakce, tam jste byli za eléva, pak jste mohli psát anebo točit nějaké štěky a velmi pomalu (anebo přes známosti) jste se dopracovali na nějakou pozici, ve které se z vás stala novinářská celebrita.

Ano, ještě pamatuji konec dob, kdy jste opravdu měli dny až týdny na napsání článku, jak ukazují filmy jako Všichni prezidentovi muži, Had a duha anebo Rumový deník. Byly to doby, kdy se novinář mohl věnovat objíždění zdrojů a byl plně soustředěn na to, aby si ověřoval fakta, čerpal informace na místě a to nejhorší, co hrozilo, byl rozzuřený telefonát politika těsně po uzávěrce, který žádal zastavení tisku. Dnes je tlak na novináře větší, musí napsat dva až tři články denně, musí se zabývat více tématy, jsou mu přidělována podle kapacity a ne podle odbornosti a šetří se na všem, dokonce se ani neposílají fotografové do krizových zón. Místo toho se hledá na Instagramu a přinejlepším se zaplatí za použití fotky, přičemž není moc času na ověření, jestli je reálná anebo to je podfuk.

Dřív se plánovalo dlouho dopředu a tisk kampaně eskaloval – viz například film Spotlight, ve kterém redakce Boston Globe pozvolna dávkovala zprávy o obrovském skandálu sexuálního zneužívání katolickou církví. Přijít se zprávou takového kalibru, která otřásla doslova celým světem a také katolickou církví samotnou, není jen tak. Nemůžete přijít s tak kardinálním obviněním bez jistoty, že to je pravda – a to nejen proto, že nepravdivé obvinění by byla katastrofální blamáž, ale i proto, že mocné organizace mají mocné přátele. Ověřování, ověřování, ověřování – to byly fundamentální stavební kameny klasické žurnalistiky. Museli jste mít jistotu, že jste se nestali obětí blázna anebo třeba politické či zpravodajské hry – i takové věci se stávaly. Proto jste po žebříčku stoupali pomalu a pomalu si budovali reputaci, kterou mohl chybný krok v podstatě okamžitě zničit.

Dnes je to celé postavené na hlavu: Pokud jste úspěšný youtuber, můžete mít publikum v řádu stovek tisíc až milionů odběratelů ještě dřív, než se dostanete jako student na fakultu. A teď si představte ten neuvěřitelný paradox, že vy, jakožto člověk s dosahem překračujícím klasickou televizi, byste měli začít poslouchat názory vyučujících, které mimo svět novinařiny nikdo nezná a jejichž pohled na novinařinu je formován koncem 19. a začátkem 20. století. Vyučující vám budou vyprávět o tisku, rozhlasu a televizi, což vám bude připadat, jako byste se dostali na lékařskou fakultu a tam vám vyprávěli o medicínském použití pijavic a prospěšnosti pouštění krve.

Bude vám připadat, že se nedozvíte vůbec nic užitečného – a naopak, že některé věci, které vám vykládají, jsou prostě zcela matoucí. Přitom všem se vám ale taky stane to, že minete ty podstatné věci, jako právo, etika a práce se zdroji, což odlišuje profesionální novinařinu od pouhého šíření drbů. Právě tohle je docela velký problém – když například sledujete přestřelky mezi youtubery, je vidět, že ti lidé nemají nejmenší potuchy o autorském právu a o pojmech jako je citace. Jeden obviňuje druhého, že zneužil jeho práva, což v kontextu onoho „zneužití“ nedává žádný právní smysl, druhý se hájí úplně zcestnými argumenty, ale ani jeden z nich zjevně ani nečetl autorský zákon, ani se nezeptal někoho, kdo tomu rozumí. Oba tápou ve tmě, ale ani netuší, že tápou ve tmě – a dělají to veřejně a vůbec netuší, jak to vypadá komicky.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama