Kyborg: jak se jím stát, co od toho čekat a kdy to bude možné? | Kapitola 5
Seznam kapitol
Přiznejme si, že my, tím myslím všechny živé, se toho nejspíš nedočkáme. A přitom by kyborgové společnosti náramně prospěli. Všichni by byli mladí, krásní, silní, chytří a měli bychom nakročeno k harmonické utopii... ehm, dál.
Ponechme ponurou dystopii stranou a zamysleme se nad tím, co by pro nás znamenalo, kdybychom se mohli svobodně rozhodnout a vylepšit se. Jako první by se zřejmě na ozdravnou kyborgovskou kůru přihlásili ti, kdož pracují v náročném prostředí. Továrenští dělníci, horníci, hasiči, naftaři, kováři, stavaři a podobně. Těm všem se hodí silnější svaly, pevnější kosti, filtrační plíce, odolnější krev, prostě všechny ty vyloženě posilující upgrady. U takových profesí by mohlo být dokonce časem povinné, aby jejich vykonavatel měl platné vylepšení. Nepůjdete dělat do dolů, pokud vaše plíce nezvládnou odfiltrovat všechen ten bordel, například. V této situaci by zřejmě málokdo váhal, zda si život a práci značně neulehčit a zároveň dbát o své zdraví. Někoho třeba prostě baví dřevorubectví v lese a dost mu pomůže, že když na něj kecne strom, může ho sám bez pomoci zvednout.
Zprvu by zřejmě augmentace sloužily hlavně k výkonu těžkých povolání, ale s volně dostupnými možnostmi by si i kancelářské krysy nechaly vyztužit páteř a zregenerovat oči, kuchař by měl upravený metabolismus, aby z neustálého ochutnávání nevážil jako hroch a podobně. Každý by si našel to, co mu život usnadní, ulehčí a zkvalitní. Možná by to zašlo až tak daleko, že by se takovíto „Člověci“ předháněli v tom, kdo má ty nejlepší a nejaktuálnější modifikace, ačkoli jejich praktická funkce by byla lepší o 0–1 % než předchozí verze. Něco jako zmatené ovce následující cestu Jabka v současnosti.
Za sebe mohu říct, že bych neváhal a ihned bych chátrající biomasu nahrazoval výkonnější a trvalejší alternativou. Čím víc, tím líp, ale zřejmě bych šel cestou nejlepší poměr „cena/výkon“. Tudíž vybrat takové operace, které zásadně zlepší funkci, ale nebudou žrát a vážit jako buldozer. Dle tabulky by taková rozumná úprava mohla přidat cca 10 % celkové hmotnosti, což by dělalo nějakých 8,5 kg. To se dá. Už jsem vážil i víc. Z takové přeměny bych očekával, že mě už nebudou bolet kolena a záda při chůzi, nemusel bych donekonečna cvičit, abych se udržel v kondici, díky upravenému trávení bych se mohl ládovat jak brokovnice a naučil bych se všechno tím, že bych si to prostě nahrál do mozku. A už nikdy bych neměl rýmu (a všechny další pikačoviny), protože genově editované imunitní buňky a hybridní krev s nanoboty by se o všecko postaraly.
No jo, říkáte si, ale nebylo by to všechno pak moc jednoduché? Jo, a už aby to bylo! Jsme naprogramováni tak, abychom stárli, degradovali a nakonec byli vypnuti a to mě irituje. Nejsem tady proto, abych tři čtvrtiny života makal a pak natáhl bačkory, sakra! Chci vydržet tak dlouho, abych se dočkal osídlení Marsu, vynálezu warpového pohonu a cest po galaxii. No nic.
Překážky v přetvoření v kyborga
Nyní zkusme zacílit, jaké by z augmentace mohly vyplynout zádrhele. Žádné a hotovo! No dobrá, tak jednoznačné to asi nebude. První stopkou by mohlo být výše zmíněné odmítnutí implantátů organismem. Vaše tělo jasně řekne, že do sebe nenechá cpát nějaké elektronické ptákoviny, titanové dlahy, neurální čipy a další hovadiny. Budou zvýšené rizika infekcí, chronické záněty a hroší plynatost (možná). Jinou nevýhodou by mohla být energetická náročnost a zvýšený bazální metabolismus. Museli byste se často nabíjet a více žrát, abyste zůstali funkční. To zvyšuje opotřebení organických částí (srdce, cévy) – v případě, že upgrade ještě nedosáhl takové úrovně, aby to vykompenzoval. A taky by musely být pravidelné servisní prohlídky, zda všechno funguje tak, jak má. Takže byste vlastně chodili k doktorovi dvakrát častěji. Jednou ke klasickému řezníkovi a jednou k biohackerovi. První generace kyborgů by mohly trpět i zvýšeným stresem z implantátů, jak psychickým, tak fyzickým a odmítáním ze strany zkostnatělé společnosti.
Nicméně pokud by upgrade na Člověka byl technologicky vyladěný, přinesl by jen samé výhody a sociální jistoty. Člověk by byl rychlejší a silnější s hybridními svaly, odolnější díky titanové kostře kombinované s uhlíkovými kompozity, viděl by v mnohem větším rozmezí vlnových délek, získával vědomosti a dovednosti pouhým nahráním dat do systému, genová terapie by bránila nemocem, upravený metabolismus přidá lepší vstřebávání živin, plíce schopné extrahovat kyslík i z vody a tak dále a tak dále. Celkově by díky tomu všemu mohl Člověk v blízké budoucnosti dosáhnout životnosti kolem 150–200 let. Problémem však není tělo a komponenty, ale mysl, protože i neustále opravovaný mozek by musel nést staletí zkušeností a dat, což by mohlo vést k „mentální únavě – vyhoření“ nebo ztrátě identity. A v případě kopírování mysli (vzdálená budoucnost) je tu zase otázka toho, zda 500 let starý kyborg má vůbec ještě něco z původního člověka.
V průběhu psaní této úvahy jsem se dostával víc a víc do hloubky a zjišťoval, že celá kyborgovská idea je tak ohromně propletená, složitá a větví se do tolika variant, výsledků a dopadů, že není možné ji v jedné povrchní úvaze obsáhnout. Nezbývá mi než doufat, že se dožiju aspoň toho letu na Mars. Ale kdo ví, třeba za deset let budu nový Člověk.
Článek nevyjadřuje názor provozovatele a provozovatel není jeho autorem a ani zadavatelem. Článek vyjadřuje subjektivní názor jeho autora.
