Lekce z historie: Málo modulární nebo až příliš modulární? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Obecně považujeme modularitu za dobrou věc – ostatně díky ní vyniklo PC mezi ostatními. Je to ale opravdu tak důležitá vlastnost? Co nám o praktickém významu říká posledních 40 let počítačové a vlastně dneska i mobilní historie? Budou s námi modulární stroje i za dalších 40 let?
Historie modularity
Už od samotného počátku mikropočítačové revoluce vznikaly stroje obou filozofických směrů. Ty první vypadaly tak trochu jako lešení, do kterého se strkaly karty a mašina se skládala na míru – Altair 8800 (1974), Apple II (1977), IBM PC (1981) či TNS SC (1985). Do skeletu jste si nastrkali karty podle požadavků – a pak to jelo. Některé stroje byly celkem extrémní, například PP06 (1985) má backplane architekturu a i procesor je na samostatné desce.
Existovala ale i přiměřenější řešení, jako bylo IQ151 (1985), které měly desku trochu podobnou běžným osmibitům, ale povinně se musely rozšířit minimálně o modul s ROM pro BASIC a grafiku. Jemná grafika – další modul. Připojení plotteru – další modul. Počítač samostatně vlastně nebyl schopen fungovat, vyžadoval alespoň některé karty, aby jel, což z něj činilo systém podobný IBM PC.
Pak máme stroje, které jsou konstrukčně uzavřenější, ale dovolují stále výraznou expanzi. Asi nejhezčím příkladem jsou počítače standardu MSX, které lze provozovat samostatně, ale mají dva expanzní sloty, které lze využít jak pro cartridge, tak i pro přídavná zařízení. Existuje například floppy mechanika s modulem, který zastrčíte do MSX – a protože modul obsahuje jak floppy řadič, tak i software v ROM, je to vlastně zařízení plug-and-play! Nutno podotknout, že MSX vyvinul Microsoft (MicroSoft eXtended), takže plug-and-play uměli dávno předtím, než se to podařilo rozchodit na PC.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
