Malá chvíle závisti, aneb hardware, který nikdy nemůžu mít | Kapitola 5
Seznam kapitol
Křesťanství o závisti prohlásilo, že to je smrtelný hřích. Ekonomická teorie nás ale také učí, že zdroje jsou ze své podstaty omezené a pokud chceme tytéž věci, kterých je málo, tak si je nutně musíme i závidět. Závist je tedy přirozeným důsledkem omezenosti zdrojů. Proč a jak se obyčejné stroje stávají předmětem závisti?
Ano, i v arizonském Aerospace Maitenance and Regeneration Center v Tucsonu najdeme letadla v „nikoli perfektním stavu“, nekompletní, částečně rozebraná. Ale připadá mi, že se často investuje velké množství prostředků do rekonstrukcí, i když by vyšlo podstatně levněji postarat se o už existující stroje. Nastříkat je alespoň takovou tou ochrannou latexovou barvou, anebo nad nimi postavit nějaký lehký hangár či přístřešek. Musíte to nějak zaizolovat, aby do toho neteklo a nepražilo na to Slunce, občas vyhnat pavouky a sběrače kovů a to by mohlo stačit.
Místo toho je obvyklé, že se technické skvosty buď nechají někde stát a reznout, případně se rovnou rozeberou a vyhodí. Poté, co už technika není novinkou, nastává temné období, kdy ještě nepředstavuje historickou cennost a její cena je minimální. Prostě se změní na šrot a většina starých věcí se vyhodí. Potom, často s odstupem desítek let, lidi vzpomínají na to, co měli a čeho se zbavili. Nezřídka se pak se sentimentem vrací k novým replikám starých věcí, jako jsou například nové MP3 přehrávače v podobě dědečkova rádia, anebo k předělávce staré dobré plastové komunistické tatrovky do nového designu.
Totéž se týká i počítačů. Většina klasických socialistických sálových mainframů byla rozebrána a recyklována, mimo jiné proto, že obsahovala velké množství zlata a cínu. Pořizovací cena sálových počítačů byla obrovská, u sestavy EC-1033 se například uvádí cena kolem 30 milionů Kčs. Sálové počítače byly velké, vyžadovaly celou budovu a likvidovaly se podobně jako výrobní celky. I cena surovin byla značná, takže pokud něco málo ze sálových počítačů přežilo, byl to obvykle jen vizuálně zajímavý řídící panel, anebo jednotlivé menší části.
Nevím o nikom, kdo by u nás sálové počítače sbíral, u Hradce Králové je snad někdo, kdo sbírá minipočítače (rozměrově menší kategorii, velkou řekněme jako velká lednička). Takže až si za padesát let někdo vzpomene, že nám v technických muzeích chybí sálové počítače, budeme si moci ukázat jenom mizerné fotky naskenované z novin. Budeme se klidně moci zeptat, proč jsme vymazali část důležité technické historie – byli jsme stejní, jako starověcí Římané, kteří zničili mechanické astroláby, aby z toho získali kus bronzu? Skoro to tak vypadá. Osobně je mi líto, že tyhle stroje šly mimo moje možnosti: Byly příliš velké, příliš drahé a většina z nich byla zničena už v 90. letech. Ty jsem bohužel zachránit nemohl.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
