Nejzáhadnější písnička internetu aneb o rychlém zapomínání | Kapitola 2

S tím, jak tahle věc probublala na Reddit, totiž tak nějak získala vlastní druhý život, na YouTube má nahrávka miliony shlédnutí, vznikají remixy, klipy s novým videoobsahem a dokonce coververze téhle písně, takže najednou to začíná být i autorskoprávně zajímavé. A přitom je dost možné, že to je stále autorskoprávně chráněné a tím pádem by autoři a členové kapely měli mít podíl jak na finančních výnosech, tak i na vznikající slávě!

Jenomže stále není možné bezpečně určit autorství, které by se dalo doložit například kazetou s originální nahrávkou. Jak konstatují pamětníci, „v té době bylo normální, že kapely vznikaly a zanikaly a že je neznal vůbec nikdo kromě okruhu padesáti kilometrů, kam to dojeli zahrát sami“. V té době se nahrávaly demokazety, které se rozesílaly do rádií s nadějí že zaujmou – a také se dělo to, že kapely nahrály více písní, než se jim vešlo na desku, takže některé z nich prostě „vypadly“. To ostatně je jedna z teorií kolem této zapomenuté písně, která říká, že jde o „nadbytečnou“ písničku, která se nevešla na jedinou desku řecké kapely Statues in Motion.

Pokud jde o The Most Mysterious Song on the Internet, tak tam je záhada jejího vzniku a autorství stále otevřená. Nejde ale o jediný případ, existuje celý žánr označovaný jako „lostwave“, což jsou písně, u kterých není známé autorství a někdy ani ne originální název – a kolem kterých existuje celá komunita, která se snaží o jejich identifikaci. Tahle celá věc má celou řadu poměrně komplikovaných aspektů, tak například podobně jako abandonware není lostwave uznávána zákonem, a když sdílíte celou neidentifikovanou píseň, tak ji technicky vzato nelegálně publikujete, což je trestné. Nicméně kde není žalobce není soudce – a kdyby se přihlásil autor a své autorství by doložil, tak by bylo alespoň o záhadu míň.

Navždy ztraceno

Mimo nahrávky, které jsou „neznámé“, jsou ale také věci, které jsou podle všeho „ztracené“. Wikipedie například uvádí, že ze 3000 nahrávek na voskové válečky, které v letech 1889 až 1894 vyrobila North American Phonograph Company, jsou v knihovně National Recording Preservation Board zachována pouze dvě procenta nahraných skladeb. Zbytek možná je v soukromých sbírkách anebo někde schovaný na půdách, ale taky je možné, že ty nahrávky prostě a jednoduše neexistují, protože voskové válečky nejsou zrovna trvanlivé a odolné médium.

Přirozená eroze znalostí je bohužel běžnou součástí historie. Věci se ničí a ztrácejí – a tak v „dokonale zmapované současnosti“ vznikají čím dál tím větší díry, až z toho nakonec bude tak totální ementál, že se historii bude možné mapovat jenom zcela rámcově. Civilizace překvapivě vykazují poměrně malý zájem o historii kohokoliv jiného než sebe sama, například Hérodotos byl ve své době docela výjimka – a existují podezření, že část jeho zápisů z Egypta je prostě a jednoduše trolling jeho průvodců, kteří si z něj buď dělali srandu anebo mu za odměnu vykládali cokoliv je napadlo, což se vám ostatně v Egyptě může stát s domorodci i dnes. 

Potom se nám dějí takové věci, jako že vlastnictví Velké pyramidy dokládají technické poznámky na vnitřních plochách bloků a samotného Cheopse známe ze malé sošky velké ani ne osm centimetrů, u které ani rámcově netušíme, kdy vlastně vznikla a panuje podezření, že v jejím případě jde o tisíce let starý pozdní votivní (slib vyplňující) náboženský dar. To je vše, co z jeho vlády zbylo!