Nejzáhadnější písnička internetu aneb o rychlém zapomínání | Kapitola 3

Naše digitální historie bude mizet mnohem razantněji a brutálněji – a to proto, že za prvé produkujeme šíleně mnoho informací, ve kterých se neorientujeme už dnes. Za druhé digitální záznamy nejsou vůbec vytvořené s ohledem na dlouhodobou archivaci anebo dokonce na přežití v hostilním prostředí (jako že by nás například nahradila kultura, která bude naše pozůstatky používat jenom jako suroviny, což je v dlouhodobé historii bohužel běžné) – a navíc se o smrt našich informací snažíme sami tím, že používáme DRM a další technologie, které jsou specificky zaměřené proti tomu, aby se informace daly kopírovat a sdílet.

Technologické informace nám doslova mizí pod rukama – a problém je v tom, že i když se něco podaří zachovat, typicky je to ve formě skenů dokumentů a emulátorů, které samy o sobě mají také pouze limitovanou životnost a v budoucnosti se budou muset nějak portovat na budoucí zařízení. Některé firmy, jako je Apple, na to kompletně dlabou, dívají se stále jenom vpřed a minulost je pro ně jenom hezká vzpomínka. 

Retro komunita se snaží digitální minulost zachraňovat, za což můžeme vyslovit díky nadšencům a jejich organizacím, které se pokoušejí tvořit neoretrobuildy (novostavby starých platforem), emulátory a zachraňují starý software, který by jinak nenávratně zmizel. 
Příkladem z poslední doby je záchrana původní hry Videostop spolkem Herní historie, z.s., která provozuje Herní archiv. Videostop byla hra, která se objevovala od roku 1985 v soutěžním pořadu Československé televize a která původně běžela na ZX Spectru, kde se ovládala tlačítkem – hráč měl zastavit kostky ve chvíli, kdy měly alespoň dvě stejnou hodnotu. Díky činnosti lidí z Herní historie byl nalezen autor Ing. Vodák a originální kazety byly archivovány.

Obrovské množství softwaru a dalšího obsahu ale takové štěstí nemá a mít nebude – a to už vůbec nemluvím o obsahu, který se maže úmyslně anebo se edituje tak, aby se zachovala jenom jeho určitá verze. Nebudu tu plakat nad orwellovskou budoucností, protože ve skutečnosti se minulost propírala a editovala vždycky – už Ramesse II. nechal na chrámy vytesat svou bitvu u Kadeše (1274 př. n. l.) jako svoje drtivé vítězství, i když to podle všeho byla spíš remíza, pokud to nebyla dokonce spíš mírná porážka. Tak to prostě je, pravda patří vítězi a ten určuje, co se kam bude psát a jak se bude historie vykládat. 

Díry musíte zaplnit

O tom, jak masivně se lhalo o historii a jak se o ni stále masivně lže, bychom se mohli bavit celé hodiny – ale ono to je spíš o tom, že když vám někde v historii vznikne díra, tak ji prostě musíte něčím přemalovat, aby tam něco bylo – a logicky to budete vykládat tak, aby vám to štymovalo do vaší ideologie. Zatímco dřív se kolonialismus popisoval jako přinášení Krista divochům, spasení jejich duší a rozvoj jejich zaostalých kultur, dnes se to naopak interpretuje jako něco naprosto zcela krutého a příšerného, což je pravda taky jenom částečně.

Velká část dějinných záznamů jsou historky, pomluvy a někdy přímo fantastická vyprávění, s čímž se nějak musíme naučit žít a spíš pochopit, proč se věci vykládaly tak, jak se vykládaly. Že žijete v omylu o tom, jak se věci staly, je občas čajíček vedle toho, co se opravdu dělo. Tak například vám vřele doporučuji historku o tom, co se dělo s tělem Alexandra Velikého poté, co v Babylónu roku 323 př. n. l. zemřel – a jak ho nejprve šlohli Ptolemaiovci, aby získali moc nad Egyptem, aby ho potom zabrali i s tím Egyptem Římané – a pak se s milým Alexandrem v celé jeho zcepenělosti stalo něco dalšího, ale my přesně nevíme co, takže nevíme, jak vlastně dopadl. Ano, Alexandrovy posmrtné historky jsou stejně dobré, jako ty za jeho života – jenom neznáme jejich konec!

Nově nám ke znehodnocování informací přistupuje ještě nový fenomén – data poisoning. V současnosti se aktivně pracuje na tom, aby se data nejcennější, Bohem inspirovaná a nám, lidem jednou a provždy daná, buď vyloučila ze strojového učení – anebo aby se alespoň znehodnotila a strojové učení tak poškodila.