Neoretro hardware a Théseův paradox: Opravovat, nebo nechat umřít? | Kapitola 3

Nyní se dostaneme k filozofickému konceptu, zvanému Théseova loď (The Ship of Theseus). Jde o myšlenku, založenou na oslavách athénského hrdiny Thésea, který měl zachránit athénské děti z Minotaurova labyrintu na Krétě. Aby tento čin byl náležitě oslaven, loď byla zachována a při oslavách se s ní putovalo na Delos. A jak tak šel čas, tak se loď opravovala, tady se vyměnila plaňka, jinde zase provaz – až jednoho dne byly vyměněny všechny části lodi a původního na ni nebylo zhola nic.

Otázka je: Šlo stále o Théseovu loď – anebo to bylo už něco zcela jiného? Kdyby Théseova loď propadla zkáze třeba při požáru a byla nahrazena novou, šlo by zcela jistě o repliku, o něco jiného. Co když ale vyměňujete věci postupně, jednu za druhou – je to pořád Théseova loď..? Tento paradox zmiňoval už Plutarch a později ho Hobbes rozšířil o další úvahu: Pokud takto vyměníme díl za dílem a z těch starých dílů sestavíme druhou loď, která z nich je Théseova loď? Je to ta druhá, anebo jsou Théseovými loděmi obě dvě?

Toto vypadá jako klasické plané filozofické plácání, běžný filozofický myšlenkový experiment, který nemá žádný vztah s realitou, ale ve skutečnosti je to věc, která se v archeologii řeší v podstatě neustále. Nic není navždy, vše se rozpadá anebo je to ničeno – a když bylo něco poškozeno anebo zničeno – má se to nechat být, anebo se to má rekonstruovat s tím, že to už nebude původní?

Víme, že například egyptské pyramidy bývaly obložené kvalitním zářivým mramorem, takže se leskly ve slunci. Zářivý kvalitní kámen byl olámán na stavbu středověké Káhiry, protože kdo by se tahal s materiálem zdaleka, když můžete rozbořit něco za humny – a dnes vypadají úplně jinak. V podstatě si jen na počítačových renderech dovedeme představit jejich původní krásu – měla by se obnovit anebo ne? Pokud by se obnovila (nehledě na náklady), to nové by v podstatě kompletně zakrylo to staré.

Stejný problém se řešil při částečné rekonstrukci obnovy zdi u Džoserovy pyramidy v Sakkáře, kde malá část ohradní zdi byla postavena znovu – a jen ten malý kus nám dává představu o původní „palácovosti“ areálu. I na tuto rekonstrukci se snesla kritika – a zvláště se snesla na rekonstrukci interiérů pyramidy, která trvala 14 let a byla dokončena nedávno, v březnu 2020. Došlo ke stabilizaci chodeb, rekonstrukci sarkofágu z kamenných bloků a také ke stabilizaci ozdění prvního stupně, ovšem kritici poznamenávají, že to teď vypadá jinak, než by to vypadat mělo.

Pokud se po pár tisícovkách let sypou i pyramidy, což je vlastně chytře organizované kamení, představte si, v jakém stavu budou technické památky – zkorodované, zoxidované, plasty rozpadlé. Ve filmu Stroj času (Time Machine, 2002) se setkáváme s představou, že počítačový systém přežije funkční i v hluboké budoucnosti, kde zmutovalo lidstvo samotné, což je docela úsměvné. Technologie ve skutečnosti degradují rychleji než biologické systémy, protože ty jsou z větší části vytvořené jako samoopravitelné.