Neoretro hardware a Théseův paradox: Opravovat, nebo nechat umřít? | Kapitola 5
Seznam kapitol
Někdy narazím na neuvěřitelné věci – jako když si například týpek postaví vlastní retro řadič, aby fungovala jeho retro mechanika. Zároveň to ale pro sběratelství přináší řadu závažných otázek. Jak se chovat k historickému hardwaru?
Pokud jde o samotný problém zachování původního železa, osobně se stále kloním k myšlence konzervace věcí v co nejpůvodnějším stavu, ale také k zachování doprovodné dokumentace, což je zásadní věc pro pochopení v budoucnosti.
I dnes známe případy problematických objektů, u kterých není jisté, zda představují anebo nepředstavují ukázku technologií, jako je „baterie z Baghdádu“. Jde o lahev obsahující měděný válec a železnou tyč – a i když dnes archeologové tvrdí, že „neví o nikom, kdo by věřil, že tohle je baterie“, tak u rekonstruovaného objektu stačilo dolít citronovou anebo vinnou šťávu – a bylo z toho možné odebírat napětí až 1 V. Vtip je v tom, že nikdo neví, na co by se to dalo použít – a tak se dnes tvrdí, že to je pozůstatek nádoby na svitky.
Pokud máme zásadní problém poznat, k čemu slouží věc obsahující tři díly, jak velký problém by byl pochopit naši současnou technologii pro někoho, kdo by se na ni díval tak řekněme tisíc let po nás, po nějaké katastrofě, která by přerušila cyklus předávání informací? Motyku naši potomci asi poznají, ruchadlo asi taky, možná i parní stroj – ale když se podíváte na motherboard a představíte si ho pod vápenitou krustou – jak poznáte, co to vlastně je a k čemu to sloužilo?
Ano, má smysl udržovat funkční modely starých systémů, s tím souhlasím. Moderní technologie jsou tak složité, že předávání informací o jejich principech směrem do budoucnosti bude problém. Jenom stále pochybuji o tom, že nás vyměňování dílů jako u Théseovy lodi dostane nějak zvlášť daleko, to už bych se držel spíše emulace a archivace softwaru i hardwaru v nějakém neustále živém, sebereplikujícím se prostředí a nechal bych artefakty, ať zůstanou pouhými artefakty.
