Potřebujeme matematiku? A vzdělávání vůbec? | Kapitola 4
Seznam kapitol
V poslední době se nám šíří představy, že vzdělávání je přežilé. Lidi se naučí učit a budou umět to, co budou zrovna potřebovat – ve chvíli, kdy to budou potřebovat. Typický příklad je IT, kde školy nedokáží na aktuální požadavky reagovat tak rychle jako „samovýuka internetem“. Tento názor je dost ale idealistický a nadsazený.
V matematice jsou tři základní stupně poznání. To, co by vás měla naučit základní škola, je mechanická matematika neboli kupecké počty.
Produktem tohoto vzdělávání je člověk, který si zvládne spočítat daňové přiznání a ideálně třeba náklady na půjčku. Od toho, kdo ji úspěšně absolvuje, nemusíme asi žádat víc – a proto se klade důraz na mechaniku a ideálně se budují základy pro další kroky, totiž schopnost uvažovat. Mnoho lidí se ale bez toho obejde.
Středoškolská matematika už ukazuje svoji komplexitu a to, co by měla budovat, je schopnost uchopit problém, analyzovat ho, převést na matematický problém a vyřešit ho. Tady se už počítá s tím, že absolvent dokáže uvažovat kriticky a používat matematiku kreativně. To, co by si měl odnést každý, je právě tohle: Schopnost dekomponovat problém, schopnost logicky uvažovat a vyvozovat a ideálně také statistiku a pravděpodobnost, což vám v životě docela pomůže.
Po středoškolákovi se má chtít nejen to, aby zopakoval mechanický postup, ale aby u toho doopravdy uvažoval – tedy když dostane do rukou statistický soubor, aby nezačal mechanicky s popisnou statistikou, ale aby se například podíval na data a zjistil, že vidí něco neobvyklého, například že jde o dva smíchané soubory, jejichž mechanické zpracování nedává smysl. Ten důležitý krok je v tom, že absolvent tohoto stupně už musí umět myslet kriticky a nesmí skočit na nějaký špek. A to je přesně to důležité plus, které to přinese.
Třetím stupněm je vysokoškolská matematika, která je opravdovým portálem pro matematickou vědu anebo pro vyšší aplikovanou matematiku. Ta začíná nekonečnými řadami, integrálním a diferenciálním počtem – a od těch předchozích stupňů je oddělena tím, čemu říkám „Jarníkův schod“ – tedy pojmem limity. Ten, kdo nepochopí limitu, už bude chápat věci na ní založené špatně anebo zkresleně. Ano, tohle opravdu nepotřebuje každý – a můžete bez toho stupně klidně a spokojeně žít – podobně jako každý nevyleze na Everest.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
