Pozoruhodná svéráz nezápadního vnímání technologií | Kapitola 4
Seznam kapitol
Klasická představa západního ajťáka o tom, jak lidé používají počítače, připomíná hierarchii hinduistických božstev: Někde dole jsou BFU, pak uživatelé, pak nadšenci, pak profesionálové, pak specialisté, potom admini – a nakonec to pokračuje k technologickým bohům. Je to jasná stupnice zatracených a vyvolených. Pokud se ale podíváte do světa, zjistíte, že tam to funguje úplně jinak.
Právě rozvojové země mají schopnost ohýbat vývoj technologií tím, že přinášejí naprosto nové problémy, kterým nerozumíme. Západ si myslí, že všechno ví a všechno zná, ale jeho snahy nevycházejí ze znalostí místní reality, ale z představ o její znalosti. Právě proto selhal projekt One Laptop Per Child (OLPC), který kromě toho, že byl postaven na dobře znějících, ale nevyzkoušených teoriích o „spontánním učení založeném na sebeobjevování“, přinesl taky konstrukci stroje, která byla sice promyšlená, ale rozhodně ne otestovaná na reálných dětech v reálných zemích.
Snaha to byla dobrá, ale založená na představě, že všechno všude funguje stejně a že západní mustr je pro všechny nejlepší. Přitom se ukazuje, že technologie jsou pro rozvojové země přínosné – ale budou to jiné technologie, které se budou používat jiným způsobem. Část problému je v ceně, část v dostupnosti energií a v jejich nejistém charakteru – ale do značné míry to je i o výchově, vzdělání, tradicích a kultuře. Cesta, kterou prochází rozvojový svět, je prostě jiná než na Západě – a výsledkem jsou i jiné požadavky a potřeby.
OLPC byl pro technologický svět poučením, které nám ve finále přineslo jak tablety, tak i chomebooky a vlastně i ultrabooky. Přestože OLPC selhal, ukázal nám cestu vpřed. Ukázal, že cesta nevede přes dobře znějící, ale masově nenasaditelné výukové filozofie, ale že se musí upravit klasická výuka. Ukázal nám, že šetřit je dobré, ale má to svoje limity – transreflexivní displeje, přestože měly teoreticky samé pěkné vlastnosti, byly pro Západ příliš limitující kvalitou a pro rozvojový svět zase příliš překombinované.
Někdy to vypadá, že několik hlavních hráčů rozhoduje o tom, kam celý svět technologicky zamíří, ale prostor pro disrupci tu stále je. Mobilní technologie vytvořily řadu svérázných trhů se svými vlastními filozofiemi, aplikacemi i hrami – a rozdíly tu pořád jsou, protože obrovské a populačně prudce expandující země třetího světa představují zcela svéráznou výzvu.
Tuto výzvu do značné míry akceptuje Čína, která se o rozvojové trhy zajímá, vyrábí pro ně specifické produkty, které se na Západě nenabízí – a podle všeho hodlá konkurovat i svými vlastními řešeními, jako je chystaný „čínský Starlink“. Západ používal svoji technologickou dominanci do značné míry jako nástroj kontroly, ale Čína, zdá se, hodlá nabízet svoje vlastní alternativy pro tu část světa, kterou často přehlížíme nebo se ji snažíme kontrolovat. A nutno podotknout, že oni jsou v tom dost napřed, protože už nějaký pátek levné produkty pro rozvojový svět vyrábí a pravděpodobně rozumí jejich potřebám víc, než jim rozumíme my.
Budou to dost možná jiné technologie, z našeho hlediska primitivní… ale víte co, až vám krásný nový zelený svět provede pár velkých blackoutů, tak i vy sami pochopíte, že mít mašinu, která vám pojede z vašeho vlastního soláru, v takových podmínkách dává větší smysl, než mít nabušené herní dělo s kilowattovým zdrojem, které mlčky sedí v koutě. Pak se možná my sami budeme učit od rozvojového světa, které technologie jsou pro takové situace nejlepší.
