Příliš velcí a mocní: Rozdělit Google a Facebook, anebo ne? | Kapitola 4
Seznam kapitol
U poslední úvahy na téma daní pro technologické společnosti, které vyvádějí své zisky do zahraničí, jsem volně oddriftoval od otázky, zda se technologické společnosti nestávají příliš mocné a zaměřil se jen na snahu o jejich zdanění. Ale pokud odhlédneme od peněz – nejsou přece jen příliš mocné? a proč to vadí?
Největším nepřítelem monopolů je inovace – a to platí zvláště o technologiích. Inovace dovolila maličkým startupům zničit klasické giganty – jako se například podařilo dvěma šílencům, Steve Jobsovi a Billu Gatesovi, kteří na počátku 80. let podryli hegemonii IBM a dalších výrobců „velkého železa“. Samozřejmě, jejich příběh není tak jednoduchý, zajímavé je ale to, že jak Microsoft, tak Apple se staly svým způsobem také monopoly.
![By Joi Ito from Inbamura, Japan - Steve Jobs and Bill Gates on Flickr, CC BY 2.0, Link](https://storage.googleapis.com/pctuning-cz/media/images/lgurn56h9d3huje60cd1b9b6ede9627291553.jpg)
Kolem roku 2000 si ale nové technologické monopoly prošly svoji vlastní krizí: Microsoft byl málem rozdělen, Apple skoro pošel. Pravě tam, během této krize kombinované s Dot-com Bubble se změnila filozofie technologických gigantů a z neflexibilních vysavačů se firmy proměnily na podstatně agresivnější a dynamičtější společnosti, jak je vidíme dnes. Rostou mnohem rychleji, rozvíjí se mnohem rychleji a nefunkční části se také rychleji ničí.
Základem nových gigantů je racionalita: Tam, kde korporáty minulosti držely tvář, vystupovaly tradičně a solidně – ale přesto lhaly a podváděly, když to bylo výhodné (jako například Arthur Andersen), tam, kde vystupovaly jako pilíř komunity a sponzor politiků, protože jim to dovolovalo vysávat státní dotace – tam se moderní technologičtí giganti chovají zcela jinak.
Jsou ahistoričtí, dynamičtí, orientují se na budoucnost a vystupují jako „kámoši“, jako někdo, kdo vám pomáhá (líbí se mi pojem „enablers“). Tradice pro ně znamená málo, podpora starých technologií pro ně znamená málo – zahoď ten krám, kámo, cool je tohle. Doslova se nám vetřeli do života a pokračovali agresivně vpřed, než narazili na problémy, které vidíme dnes.
Za prvé, narazili na to, že si uživatelé všimli, že bez jejich vědomí až trochu moc obchodují s jejich informacemi. S čím jiným taky, když u služeb zdarma jsou v podstatě hlavní obchodovatelnou komoditou? Noví giganti se nikdy neptali, jestli něco můžou, prostě to udělali a buď si někdo stěžoval, anebo ne.
Za druhé, ve své globální hře sledovali primárně svoje zájmy, necítili se nikdy a k nikomu loajální a optimalizovali svoje finance bez ohledu na okolí. Nemluvím tím jenom o daňové optimalizaci, ale taky například o tom, že i když se tvářili velmi pokrokově, neměli problém finančně vytěsnit tradiční komunity ze San Francisca, což tam vedlo k protestům a dokonce k útokům na Google autobusy. Vytvořili si vlastní elitu – a ostatním sice chvíli trvalo, než jim to došlo, ale už to ví.
Za třetí, stali se z nich globální hráči s informacemi. Už před lety se říkalo, že ten, kdo kontroluje informace, kontroluje moc. Tradiční politici jsou, pokud jde o technologie, obvykle ještě natvrdlejší než průměrný puberťák, ale i jim už konečně došlo, že od jejich snahy o kontrolu klasických médií formou všelijakých Rad pro rozhlasové a televizní vysílání, udělování licencí, British Board of Film Classification a jiných předpotopních kontrolních struktur už prostě nefungují.