Projekt Sněhurka: Jak vznikaly tajné zbraně Apple | Kapitola 9
Seznam kapitol
Každá společnost má tajnou Aladinovu jeskyni plnou pokladů. Obsahuje návrhy a prototypy, které byly připravené v utajení – a často také v utajení zanikly. Jen vzácně se archivy otevřou a my můžeme vidět „minulost, která mohla být, ale nebyla“. Co chystal Commodore, Microsoft a jak mohly vypadat hračky Apple podle plánů z 80. let?
O Sculleym toho nelze říci moc dobrého, snad až na to, že se v roce 1987 stal nejlépe placeným šéfem v Silicon Valley. Pokusil se „udělat z Apple nové IBM“, což mu katastrofálně nevyšlo a firmu dostal téměř do bankrotu.
Objem prodejů za jeho let sice rostl, ale inovace se v podstatě zastavila, dalo by se říci, že dojížděl z nápadů, které vznikly ve „Sněhurce“, jenom nešel do dalších inovací. Esslinger komentuje designy vznikající v Apple během Sculleyho období poměrně nevybíravě a nelichotivě, včetně designu Newtona, kde se podivuje nad tím, jak se povedlo jednoduchou pravoúhlou obrazovku obklopit nepravidelnou plastovou bramborou.
Poslední prací pro Apple, na které se Esslinger podílel, byl Jonathan Modular Macintosh (1985). Tento koncept je poměrně revoluční i na dnešní dobu, teprve v poslední době ho Google oživuje konceptem modulárního telefonu. Zatímco sestavovat si mobil z kostek mi přijde kapku cáklé, u Jonathana dávala modularita smysl.
zdroj: frog design
Základem konceptu je rám obsahující backplane na bázi 32bitové sběrnice NuBus. Do tohoto rámu se zasunují moduly, se kterými si každý zákazník sestaví počítač tak, jak se mu hodí a může ho rozšiřovat, jak se mu chce. Základním modulem je Jonathan, což je evoluce Macintoshe. Ten je navržen tak, že jeho modul může fungovat samostatně s minimálním backplane o jednom slotu.
Pokud by zákazník chtěl základní jednoduchý počítač domů, vystačil by si s ním. V případě, že chtěl počítač rozšířit, mohl by do většího rámu zasunout moduly s harddisky, floppy mechanikami, moduly s pamětí, výkonnějším procesorem a tak dále a tak dále. Pokud by nárůst spotřeby hrozil přetížením zdroje, zasunul se modul s dalším zdrojem. Pokud měl zákazník velký rám, ale jen málo modulů, mohl si přikoupit například levný pasivní modul obsahující obyčejný plastový šuplík na diskety.
Modulární Macintosh velmi elegantně řešil potřebu škálovatelnosti a dovoloval uživatelům přikupovat si moduly podle svých potřeb a možností, přičemž upgrade počítače byl zhruba tak složitý, jako spojení dvou kostek Lega. Nákladově nebyl tento koncept podle Esslingera o mnoho dražší než klasická plechová kastle, do které strkáme karty a která se u PC v podstatě nezměnila od roku 1980. Naopak tu byla možnost „změnit počítač na jiný“ třeba tím, že vytáhnete modul Jonathan s jeho procesorem a zasunete modul s procesorem Apple II. Reakce na tento koncept ze strany odborníků i novinářů pod smlouvou o mlčenlivost byly výborné. Dokonce i vývojáři Apple II žádali o návrh stejného konceptu pro Apple II (s menšími rámy a bílým provedením – Jonathan byl tmavý).