Rozumná rozhodnutí aneb historie hardwarových omylů | Kapitola 2

„Počítače musí být co nejlevnější“

Na počátku 80. let vzniklo několik mimořádně levných strojů, mezi kterými vyniká Sinclair ZX-81 (1981). Tento stroj byl extrémně jednoduchý, měl jenom čtyři čipy a pár dalších součástek, skutečnou klávesnici nahradil membránovou a při generování obrazu pomáhal procesor, což znamenalo, že počítač jel buď v „pomalém režimu“ a zobrazoval černobílý obraz – anebo „v rychlém“, kdy na obrazovce nebylo vidět nic. Toto extrémně jednoduché řešení vydrželo přesně rok, než byl nahrazen Sinclairem ZX Spectrum – a jenom v zahraničí vzniklo jeho několik variant, obvykle o něco vylepšených. Ten stroj byl prostě příliš jednoduchý a hodil se jen pro základní seznámení se s počítači.

Nejtragičtějším počítačem československé minulosti je Ondra SPO 186 (1985). Tento stroj byl vytvořen s ohledem na nízkou cenu a dostupnost součástkové základny – a kvůli tomu zahrnoval několik velice ošklivých kompromisů: Byl velmi uzavřený, využíval redukovanou klávesnici z terminálu a řešení jeho zobrazování snižovalo výkon stroje až o dvě třetiny. Stroj byl navržen s ohledem na hardware a snadnost výroby, ne na software anebo na výkon či využitelnost: Nebyl s ničím kompatibilní a doslova otřesná klávesnice vylučovala delší či pohodlnou práci.

Pořizovací cena počítače hrála v praxi mnohem menší roli, než se zpočátku zdálo. Ano, bylo dobře, když byly počítače cenově dostupné, ale ve finále rozhodovala jejich použitelnost: Tedy dostupnost softwaru a reálné možnosti jejich nasazení. Pokud vás počítače zaujaly, museli jste si jít koupit něco lepšího. Přestože se idea „základních“ či „dětských počítačů“ ještě nějakou dobu držela, ukázalo se, že to je prostě pitomost, že potřebujete normální domácí mikropočítač.

„Když už počítače nejsou nejlevnější, tak musí mít alespoň levnou variantu“

Myšlenka, že cena je u počítačů důležitá, vedla k několika pozoruhodným přehmatům. Tak předně – některé firmy se pokusily vyrobit dedikované řady počítačů pro začínající uživatele, čímž si tak nějak samy konkurovaly. Velmi charakteristický je případ Commodore, který vedle úspěšného modelu Commodore 64 (1982) začal vyrábět vizuálně podobný, ale nekompatibilní Commodore 16 (1984). Nový stroj měl některé vlastnosti vylepšené, například byl rychlejší a měl lepší BASIC, ale nebyl kompatibilní s existujícím softwarem a hrami a Commodore tak fakticky konkuroval sám sobě.

Jiné pozoruhodné selhání byla levnější verze Sinclairu ZX Spectrum, která byla osazena pouze 16 KB RAM místo standardních 48 KB. Velmi rychle se ukázalo, že programátoři využívají veškerou dostupnou paměť a 16 KB verze dovolovala spustit jenom malou část softwarové knihovny, což byl velký problém. Úplně stejnou chybu udělalo i Atari, které v druhé sérii svých populárních osmibitů mimo standardního Atari 800XL vypustilo do světa i odlehčenou variantu Atari 600XL (1983), opět s redukovanou pamětí RAM. A znovu se ukázalo, že pokud už jednou definujete standard osazené paměti, je opravdu velká pitomost prodávat variantu s omezenou pamětí – limity pro dostupný software byly prostě zásadní. Standard můžete rozšiřovat, ale jít na druhou stranu a nabízet redukovanou verzi opravdu není dobrý nápad.